Je to týden, co se v diskusi o miminkách (na stránce Diskutárny Ženy in) objevilo tohle zoufalé volání o pomoc. Čtenářka s přezdívkou kalamita napsala:

Milé maminky! Všecko, co čtu o dětech, je moc hezké, knihy i příspěvky rodičů v různých diskusích. Nikde jsem se ale nedozvěděla nic o matce-hyeně, která své dítě nenávidí. To je můj případ. Asi mne roztrháte na kusy, ale já jenom hledám pomoc. Moje dítě bylo plánované a chtěné. Je ale strašně protivné, v noci nespí (je mu už skoro 19 měsíců) a přes den pořád ječí, nechce si hrát samo. Jinak je chytré, plynně mluví ve větách. Ale dělá jenom to, co chce. V jeslích je celý den bez plínek, doma na nočník ani nesedne. Strašně bych si chtěla odpočinout a vyspat se. V současné době mám neurózu už jen, když jdu domů. Vím, že bude hluk a šrumec. A já potřebuju klid. Nenávidím už všecko kolem sebe. Zkusila jsem i psychiatra a psycholožku. Bezvýsledně.
To bude můj život takhle hnusný až dokud dítě nevyroste (dřív jsem byla šťastná a předávala to i druhým)? Pomůže mi někdo?

Vzápětí se na Diskutárně rozhořela debata, kdy se ostatní maminky snažily kalamitě poradit a pomoci, vyprávěly o svých zkušenostech s malými dětmi a snažily se najít pro ni cestu z jejího bludného kruhu. Ona sama se do diskuse zapojila a z jejích dalších příspěvků citujeme: „Vím, že dítě je dar, a právě proto mě mrzí, že si to nemůžu vychutnat. Zapírám se samozřejmě dostatečně, protože můj syn je projevuje jako velmi šťastné dítě, aspoň mi to ostatní říkají, i sestřičky v jeslích. Odreagovávám se, jak to jde, ale málo platné. Chodím i do práce, která mě velmi těší, ale ty víkendy! To jsem úplně na šrot. Víc už se fakt vzchopit nemůžu.“ Tak a podobně vypráví kalamita o svém životě. Celou diskusi si můžete přečíst v diskutárně o miminkách zde, pokud si nalistujete příspěvky od 18. 1. dále.

Protože nás její příběh opravdu vzal za srdce, zeptali jsme se na názor psychiatra, který spolupracuje s naší redakcí, MUDr. Zdeňka Šolleho. Ten říká:
„Každá matka je samozřejmě jiná a jsou typy matek, které jsou chladnější ve vztahu ke svým dětem, ale ty se obvykle nad svými pocity tak nezamýšlejí. Této mamince to ale očividně vadí. Ona pravděpodobně chce být dobrou matkou a je citlivá, jen se zřejmě někde něco zablokovalo. Možná to jsou zážitky z dětství, možná zde hraje roli problematický porod a následná pětitýdenní hospitalizace, kdy podle všeho byla od svého dítěte odloučena. Je samozřejmě těžké cokoli řici bez toho, abych se zmíněnou maminkou mluvil, ale z jejího jednání je jasné, že současný stav jí nevyhovuje a chce ho změnit. Říká, že vyhledala lékaře, jenže ani on ani její blízcí s ní nechtějí o jejím problému mluvit. Většina maminek si stěžuje na to, že v době kdy jsou doma s dětmi s nimi nikdo nekomunikuje a nikoho nezajímají jejich problémy. Ale tento případ je něčím jiný. Může jít opravdu o vážnou psychickou poruchu, která vyžaduje odbornou pomoc a především spolupráci okolí, babičky a manžela.“

Co říkáte příběhu kalamity a jejího syna vy? Máte podobnou zkušenost, nabídnete radu nebo povzbuzení?
Reklama