Prožívám velké trápení s dcerou. Je celá po svém otci, takže strašný paličák. Není s ní žádné pořízení a i když někdy ví, že dělá hloupost, neustoupí ani o milimetr. Hlavní trable začaly samozřejmě v pubertě, ale nejvíc se to vyhrotilo poslední roky. Před rokem skončila střední školu a místo, aby si začala hledat pořádnou práci, tak si našla přítele, který je ekologický aktivista nebo co. Pomáhá mu pořádat různé protestní akce, jezdí s ním na všelijaké srazy a několikrát už měli konflikt i s policií. Ani já, ani manžel jsme tuhle známost neviděli moc rádi. Nemáme nic proti ochráncům zvířat, ale tyhle extrémní typy nás trochu děsí. Když jsme na toto téma doma přivedli řeč, dcera se hrozně rozčilovala a vyčítala nám, že jí nemáme rádi a nezáleží nám na ní, ale na tom, co řeknou lidi. Že ho miluje a bude s ním…
Stalo se ale to, co se asi stát nemělo. Dcera otěhotněla. Přišla mi to říct, když byla ve třetím měsíci a oznámila mi, že určitě budeme s otcem rádi, protože se s Pavlem rozešla. Že zjistila, že to není ten pravý a nechce, aby vychovával její dítě. Musím říct, že mě její rozhodnutí šokovalo. Snažila jsem se s ní o tom rozumně mluvit a vysvětlit jí, že si s ním tedy neměla pořizovat dítě a že když už to malé chce přivést na svět, neměla by na něj být sama. Na to se dcera zase urazila, osočila mě, že jsem hrozná a nevím co chci. Že si moc dobře pamatuje, jak jsme jí Pavla vymlouvali. A ona že teď s námi souhlasí a že ho nechce, i když on si ji chce vzít.
Moc se tím trápím, i když vím, že bych se do jejího života neměla plést. Ale bojím se, že ze své zatvrzelosti udělá jen další botu, které pak bude za čas litovat.

Libuše
Reklama