Reklama
S mojí ženou jsme se brali před dvěma roky, ale známe se mnohem delší dobu. Začali jsme spolu chodit, když jí bylo 15 a mně 18 a teď už se mi blíží třicítka. Bydleli jsme spolu po podnájmech v Praze a žili jsme jako spousta párů v našem okolí, chodili jsme večer ven, do hospůdky, do kina, jezdili jsme ven... Po svatbě jsme se vrátili do našeho společného rodiště (pár desítek km od hlavního města) s tím, že si tu postavíme domeček. Takže stavíme a přitom bydlíme u rodičů mé ženy. Do práce jezdíme pořád do Prahy, ale večery trávíme skoro pořád doma. U televize a čaje nebo kafe. Je fakt, že přímo u nás není moc kam jít a většina našich kamarádů je z Prahy, ale na druhou stranu si myslím, že při troše vůle by se dala oprášit stará přátelství jak z mé, tak z manželčiny strany. Ale když se ji snažím někam vytáhnout, brání se s tím, že není kam jít a že se radši budeme dívat na televizi. Podotýkám, že zatím nemáme dítě, takže nám vlastně jinak nic nebrání někam si vyrazit. Moje žena ale nikam nechce. Ani se mnou, ani sama se svými kamarádkami. Mně kamarádi občas někam vytáhnou, ale to pak doma vidím ty vyčítavé oči s výrazem „Ty ZASE někam jdeš a já tu budu sedět sama…“ A přitom jí nabízím, ať jde se mnou, s klukama se normálně zná léta a jejich partnerky taky občas jdou. Mám strach, že mi z ní roste pěkná peciválka. Nevím, jestli je to jen pohodlnost, nebo nuda, nebo vliv její matky, která nikdy nikam nechodila a bere to tak, že když se lidi vezmou, tak mají být doma. Mám zkrátka takový divný pocit bezmoci a zajímaly by mne názory vás, žen, jak to řešit.

Michal