Reklama
Je mi jednatřicet a jsem šťastně vdaná. Tím myslím to, že u nás po osmiletém manželství nepukají skály a nevybuchují vulkány vášní, ale máme klidné, solidní manželství. Jsme pro sebe navzájem svou první láskou, vzali jsme se po třech letech známosti. Vlastně jsme ani jeden pořádně nepoznali nikoho jiného.
Mohu se na manžela ve všem spolehnout a on na mě. Máme dvě malé děti a jsme taková typická spokojená rodinka. Víkendy trávíme na chatě, kde zdatně chataříme, jednou za rok na dovolenou k moři, v zimě pěkně na týden na hory. Už teď víme, kam pojedeme za rok na dovolenou, kam se budou hlásit naše děti na střední školu, kdy si budeme moct koupit nové auto a kdy boty.
Nechci vypadat jako nějaká nevděčnice, vím že mě manžel miluje a nikdy bych ho nechtěla zranit, ale najednou mi připadá, že nesnesu to, že jsem nepoznala jiného muže. Že jsem nikdy nezažila vášní vybuchující vulkány. Že je můj muž tak klidný a solidní člověk. Že žiju tak klidným a naplánovaným životem. Chtěla bych prostě aspoň jednou jedinkrát letět.
Zároveň bezpečně vím, že bych se nikdy nechtěla rozvádět a ani manželovi ublížit. Zajímalo by mě, jestli mám tyhle pocity jenom já nebo jestli stejné vnitřní boje zažívají i další „spokojené“ třicítky. Vyplatí se jednou „letět“ a pak zas na všechno zapomenout, nebo je lépe nepokoušet osud a žít dál ve spokojeném klídku? Děkuji ostatním čtenářkám za jejich názory.

Kristýna

Jaké to je, když se vám chce lítat? Lítáte, nebo raději stojíte nohama pevně na zemi? Napište Kristýně své názory!