Reklama
Jsem osm let vdaná a s manželem máme syna. Je mu šest a je to moc fajn kluk. Příští rok půjde do školy. Všechno v našem manželství klapalo, přestože už od začátku to byl tak trochu „sňatek z rozumu“. Oba jsme velice racionálně založení a nedostatek citu nám v manželství jako by ani nevadil.
Ale i to minimum citu, které jsme k sobě chovali, se někam vytratilo a my si byli nuceni říct, že tohle manželství nikam nevede a že to zkusíme znovu, každý sám. Protože v našem rozchodu nehrály úlohu nevěry ani jiné ošklivosti, domluvili jsme se na něm v klidu a v přátelském duchu. Vlastně jediný problém k řešení byl, kde bude náš syn, protože jsme na něj oba velice vázaní.
Nakonec jsme dospěli ke kompromisu – Michal bude měsíc u mě a měsíc u manžela. Manžel vydělává slušné peníze, tak pro něj nebyl problém sehnat si byt v blízkosti našeho, aby Michal nemusel dojíždět odnikud do školy. Dětský psycholog, u kterého jsme s Michalem byli, nám ostatně toto řešení schválil a doporučoval, protože rozpoznal, že oba máme zájem, možnost a chuť se o Michala dobře postarat. Sám říkal, že obyčejně střídavou péči nedoporučuje, ale u nás ji vidí jako ideální řešení.
Samozřejmě bych byla šťastná, kdyby byl Michal jenom se mnou, ale vím, že má rád svého tátu a že mají spolu takový vztah, že bych požadavkem na svěření do výchovy oběma velmi ublížila. Co mě však nejvíce bolí je postoj mojí vlastní rodiny, která mě jednomyslně odsoudila. Matka se mnou vůbec nemluví a moje švagrová se nechala slyšet, že jsem krkavčí matka. Strašně mě jejich postoj mrzí, vždyť jsem se s manželem takhle dohodla hlavně kvůli Michalovi, aby byl co nejspokojenější. Tak proč?

Olga

Jak se na to díváte vy? Je Olga rozumná žena, která se snaží dát synovi to nejlepší za cenu velké oběti, nebo se zachovala špatně? Napište nám své názory!