Když jsem byla mladší, snila jsem o tom, že můj vyvolený bude měřit nejmíň metr devadesát, bude to svalovec větrem ošlehaný a já se budu celá ztrácet v jeho náručí. Jenže všechno se to semlelo nějak jinak. Musím ještě předeslat, že já sama měřím bez jednoho centimetru 1.80. Takže už to samo o sobě mi vždycky dost ztrpčovalo výběr chlapa. Měla jsem pár opravdu vysokých partnerů, kteří sice vzhledově docela splňovali vizi z mého dětství, ale jinak na výši zrovna moc nebyli. Když mi došlo, že chlap nemusí být alespoň o hlavu vyšší než ženská, už jsem za sebou měla jedno nepodařené manželství. Naštěstí bez dětí. K těm jsme se nějak nedopracovali. Můj muž měl moc starostí sám se sebou – jestli mu dobře rostou svaly, jestli má ze solárka ten správný odstín a jestli má na sobě ty správné značkové boty. Byl to opravdu krásný chlap, všechny kamarádky mi ho záviděly, ale neviděly, že on žije jenom pro sebe a svoji dokonalost. Já to asi vidět nechtěla taky. Až do té doby, než jsem potkala Pavla. Není zdaleka tak krásný a ztepilý, jako můj muž, dokonce měří jen 165 centimetrů, ale je to hrozně fajn člověk, se kterým mi je hezky a který mě má rád a dává mi to najevo. Mám ho moc ráda, jsem šťastná, že jsem ho potkala, ale občas mi v hlavě blikne pochybnost. Nezačne mi jednou vadit, že je o tolik menší než já? A nebude to problém i pro něj, až opadne ta první zamilovanost. Říká se, že menší chlapi mívají napoleonský komplex ze své výšky a že vztahy s větší partnerkou těžce vydýchávají.
Vím, že mě miluje a chtěl by si mě vzít. A já, nevděčnice, takhle pochybuju… Máte někdo zkušenosti s podobným vztahem. Poraďte mi, prosím.

Karolína
Reklama