Problém, o kterém vám chci napsat vám možná přijde banální, stejně jako mým kamarádkám, se kterými jsem se o tom bavila. Jde o dvě slova: tichá domácnost. Když jsem jim vyprávěla, jak mě strašně ničí, když po proběhlé hádce můj muž nastolí hodiny a někdy i dny zarputilého mlčení, tak se smály a říkaly, ať jsem ráda, že na mě nekřičí a nerozbíjí talíře a nefackuje mě.
Jenže já tyhle situace nedokážu zvládat. Mnohem raději bych byla, kdybychom si všechno (třeba i hlasitěji) vyříkali a pak nad tím udělali čáru a pokračovali dál jako předtím. Všechno je lepší než to hrozné ticho! Problém je v tom, že můj muž je založením spíš flegmatik a já mám spíš sklony všechno dramatizovat. Když se začneme hádat, proti své vůli začnu zvyšovat hlas a on si pak vytvoří takovou svoji vlastní bariéru, do které se uzavře a svým mlčením mne jakoby trestá za to, že jsem podle něj přestřelila. Bavili jsme se o tom mnohokrát, ale vždycky bez výsledku. On nemůže pochopit, proč pořád potřebuju něco rozebírat a řešit. Říká, že si mám dát raději studenou sprchu.
Ale já nesnesu tu tíživou atmosféru, kdy jsem jediná, kdo u nás doma mluví. Naše dcera je ještě miminko, takže s ní si taky moc nepopovídám. Někdy se manžel „sníží“ k tomu, že se mnou ještě tak mluví o praktických věcech, jako co se musí koupit, co zařídit a tak, ale jinak vypadá, jako když drží bobříka mlčení. Čím déle to trvá, tím víc mívám pocit, že se z toho zblázním. Někdy mu to vydrží i několik dní. Nejhorší ale je, že nemám nikoho, komu bych se s tímhle problémem mohla svěřit. Všichni si myslí, že jsem hysterka.

Blanka

Míváte doma taky tichou domácnost? Poradíte Blance, jak se se svým problémem vypořádat? Myslíte si, že je hysterka?
Reklama