Kdysi jsem četla povídku od Angličana Roalda Dahla, jmenovala se Čubka. Byla to povídka lehce z oblasti sci-fi a pojednávala o vynálezci, jenž vymyslel parfém jménem Čubka, který má tu vlastnost, že jím navoněné ženě žádný muž neodolá, vrhá se na ni, ať je kdekoli, a musí se jí okamžitě zmocnit. Dnes, o pár let později, se ukazuje, že to, co se nám jevilo jako vyfabulovaný vtipný nesmysl, nemusí být tak úplně mimo realitu.
Vpředu v nose na obou stranách nosní přepážky jsou totiž dvě pranepatrné trubičky, dědictví opičích samců a samiček. Tyto dvě trubičky však nejsou dědictvím zhola zbytečným, jako je například kostrč, ale slouží jako čidla, která vnímají FEROMONY. O feromonech se mluví nejvíce v souvislosti s feromonovými pastmi na hubení lesních škůdců, ale málokdo si uvědomuje, že skutečnou feromonovou pastí je každý z nás.
Feromony jsou vysoce těkavé, pachově neutrální látky, které hojně produkujeme zejména v potu, a které rozhodnou o tom, zda nám někdo „voní“, nebo ne. Zda je nám člověk sympatický, či nikoliv. Jestli bude mezi dvěma lidmi chladné klima, nebo zda budou sršet jiskry a šlehat plameny. Obdobné látky používá jako jeden z komunikačních kanálů samozřejmě celá živočišná říše, jen člověk jich neužívá vědomě, a tak se pak diví, že je mu někdo ale úplně nepochopitelně nesympatický, nebo naopak, že zažívá lásku na první pohled. Nic z toho není pravda, byl jenom chemicky odpuzen, nebo naopak spadl do feromonové pasti.
Při seznamování na inzerát, po internetu a při všech schůzkách naslepo vůbec je vždycky nebezpečí, že vás bude objekt vašeho zájmu chemicky odpuzovat, nebo naopak vy jeho. Nelámejte to přes koleno a nastražte další feromonovou past na někoho jiného – on se někdo lapí!
Reklama