Stalo se to už docela dávno, na sklonku léta 1989. Od západu vanul svěží větřík s příslibem lepších časů, ale já byla sotva škole odrostlá maminka tříměsíční holčičky a tříletého klučíka. Zaobírala jsem se zcela všedními povinnostmi a užívala si radosti s dětičkami. Jednoho dne mi ale zavolaly kamarádky a bývalé spolužačky Ája s Líbou. Byly to vždycky prima holky a vymyslely, že mi trochu zpestří konec prázdnin. Pozvaly mě na výlet do společnosti.


Musím podotknout, že holky to byly velmi čiperné a dokázaly se ohánět i v té nelehké době. Využívaly plně svých jazykových dovedností k navazování nových mezinárodních přátelství. Proto mě také nevzaly jen tak do nějakého lokálu, ale přímo na diskotéku ve Zlaté huse. Kdo z vás pamatuje situaci v předrevoluční Praze, asi už začíná tušit. Neznalým přiblížím. Hned u vchodu jsem byla obeznámena s termínem „íčka“ a „vepři“, poetickým to názvem pro turisty z Itálie a tehdejšího západního Německa. Kromě nich se v objektu vyskytovaly ještě skupiny českých mužů, které jsem podle vizáže a nevlídného pohledu zařadila sama do kategorie „vekslák“ či „pasák“, případně obojí. Již jsem nebyla z výletu tak nadšená, protože kromě kradmých pohledů výše zmíněných mě ještě zcela nepokrytě propichovaly zlýma očima porůznu zmalované a vyhastrošené slečny, které jsem si raději netroufala zařadit nikam.
Pomalinku mi docházelo, že nápad mých kamarádek nepatřil k nejlepším, alespoň co se týče mojí osoby. Pokusila jsem se o ústup, ale Ája mě zadržela. A bylo už stejně pozdě, protože diskoška začala. Moje kamarádky byly záhy obklopeny skupinkou mírně slizkých mladíků, kteří zcela zjevně pocházeli z jihu a s děvčaty se pravděpodobně již znali. Alespoň familiérní chování a štědrý servis od baru tomu nasvědčovaly. Část přízně se přenesla i na mě a obdržela jsem chutný a zjevně hodně drahý drink. Kamarádky poté odtančily a ponechaly mě svému osudu. Vybyl na mě (jaká náhoda!) „íčko“ lehce středního věku, s knírkem pod nosem a sebevědomým výrazem.
Záhy poté, co vystopoval mé pozůstatky španělštiny, ve které jsem byla schopná konverzovat, rozhodl se vynechat zbytečnosti a přešel rovnou k věci. Pozval mě na pokoj, ve kterém se mnou hodlal strávit nastávající noc. Zcela bez obalu nabídnul částku. Byla jsem značně vyvedená z míry a začala blekotat cosi o manželovi a dvou malých dětičkách. „Che bambini? Já chci tebe, děti a manžel mě nezajímaj!“ Jeho chlupatá ruka začala šmátrat směrem k mým končetinám. V zoufalství jsem přislíbila eventuelní pokračování později a vyvlekla ho na parket. Holky se vlnily a mně se příliš nedařilo k nim přiblížit a v kraválu se podělit o probíhající trauma.
Když pak po delší (pro mě nekonečné) době diskžokej učinil pauzu, všichni ztěžka dosedli ke stolu, kam rázem přistály další nápoje. Snažila jsem se proniknout do cizojazyčné konverzace a česky si svým kamarádkám požalovat, ale nebylo to příliš snadné, Italové nás spolehlivě přehlušili. Nakonec mě stejně holky odbyly, že o nic nejde. „Vždyť ti koupí pití, trochu na něj budlikej, pak si s nim domluv rande a zbavíš se ho!“
Zbytek večera jsem prožívala poněkud schizofrenně. Navenek jsem sršela úsměvy, ucucávala koketně alkohol a vesele švitořila, v duchu jsem si nadávala do blbců a nemohla se dočkat konce. Kupodivu přišel docela rychle, možná mi to tak připadalo po všech těch cinzanech a long drincích. Naši italští přátelé nás před vchodem šoupli do taxíku a jeden z nich že nás ještě doprovodí. Jaké překvapení, nahoře na Václaváku stáli policajti, vlastně příslušníci VB. Všem nám zkontrolovali občanky a netajili se pohrdavým výrazem. Už jsem měla pocit, že skončím v Bartolomějské a dostanu záznam jako nová pražská kurva, když Líba, modrooká blondýnka, poslala soudruhovi sladký úsměv a dnes už nevím, co mu řekla, ale nechal nás jet.
Před domem Áji nás taxík vysadil a holky ještě dlouze domlouvaly zítřejší oběd v hotelu Panorama. Statečně jsem kývala, že jasně, přijdu taky. Velmi šťastně jsem hleděla za odjíždějícím autem. Nahoře jsem Áju požádala o silné kafe a sotva se začalo rozednívat, kvapně jsem se rozloučila a spěchala na první ranní autobus domů. Ke svým počůraným plínkám, špinavému nádobí, taťkovi a dvěma spícím dětičkám. V tu chvíli jsem nabyla přesvědčení, že to je to nejhezčí místo na světě. A co říci na závěr? Ája a Líba velmi brzy po revoluci odjely do Itálie. Občas mi poslaly pohled z Thajska nebo Filipín, přání k vánocům z New Yorku a tak. Časem i korespondence ustala. A já si občas říkám, co tak asi ty moje kamarádky dělají. Věřte mi, že jim vůbec, ale ani trošku nezávidím.
Reklama