Ať je vám osmnáct, třicet nebo pětačtyřicet, jistě mi dáte za pravdu, že jen málokterý pocit je tak příjemný, jako čerstvá zamilovanost, poblázněnost a toužebná rozechvělost, když NĚCO začíná. Možná snad jen čerstvý větrník se šlehačkou :-) Co tedy prožíváme?

Neovládáme své fyzično - ruce se nám chvějí, srdce tluče, kolena se podlamují, divně se nám dýchá a pohybujeme se jako ve zpomaleném filmu. K tomu se přidávají nyvé pohledy do blba, které si mohou naši kolegové plést s příznaky lenosti, únavy nebo dokonce počínající nemoci. Co půlvteřina sledujeme hodiny, které se nějak nehýbou, nebo co, protože se nemůžeme dočkat, až s ním budeme sedět v „naší“ hospůdce a hledět do jeho hlubokých chápavých (hnědých, modrých, zelených, šedých – doplňte si po svém) očí.
Myšlenky si dělají, co chtějí - tak to je typický příznak, že v tom lítáte až po uši. Myslíte na něj na poradě, při sepisování reportu, cestou na oběd, při obědě, pak taky u odpolední kávy, samozřejmě v tramvaji… a v kritických případech i při společné večeři s rodinou. (Pozor na to!)
Nic vám nesluší - před odchodem na rande si dvakrát po sobě vyzkoušíte kompletní šatník včetně několika barevných kombinací, ale nakonec stejně zjistíte, že vám nic nesluší a voláte kamarádce, ať vám „půjčí ty úžasné šaty, co měla včera na sobě“. Třikrát si přečešete ofinu zleva doprava a nazpátek, abyste nakonec vlasy sepnula do culíku, který ale po deseti krocích před domem zlikvidujete.
Usmíváte se na lidi (přiblble) - a to i na vaši stoletou sousedku, která vás věčně špehuje a pomlouvá, i na toho pána, co vás málem srazil se schodů autobusu, na prodavače v trafice, na vlastní děti, a dokonce i na ty cizí, které vám obvykle pekelně lezou na nervy.
Reklama