Zřejmě abych si vynahradila všechny ty roky strádání, kdy moje spolužačky chodily na rande a já čuměla na Azimut a Hospodářský zápisník (tehdy v televizi žádný argentinský telenovely bohudík neběžely). Pojala jsem to tedy ve velkém. Chodila jsem s několika chlapci najednou. Všechny jsem je měla ráda, všechny jsem si opečovávala, abych je udržela ve svých tenatech. Po nějaké době jsem se dokonce i vdala, ani to mi však nezabránilo v neustálém nahazování udiček, takže jsem se zakrátko nato rozvedla. Smířila jsem se s tím, že ke svému životu potřebuju, aby mě stále někdo zbožňoval. Čím více, tím lépe. Sice to někdy těžko stíhám, podle hesla: mnoho zajíců, myslivcova smrt, ale i přes to, že mě to někdy stojí hodně sil, nejsem ochotna vzdát se ani jednoho. Já je zkrátka chci všechny!
Čas od času mě přepadne svědomí, že je mé počínání nemorální, ale ne na dlouho. Vysvětlím si to, rozeberu to se sebou a za chvilku už na ně zase myslím a vytvářím si časový harmonogram, jak je všechny začlenit do svého života, aby ani jeden z nich nebyl ošizen o laskavou přízeň mé osoby. Každý z nich má něco, kvůli čemu ho mám ráda, a všichni dohromady jsou jedna velká množina chlapských ctností, jaké si jen dovedete představit. Hodit je tak všechny na hromadu a uplácat si jednoho dokonalého, ideálního! No, asi bych stejně hledala dál :)) Chybělo by tomu napětí, vzrušení, nemělo by to ten správný náboj – to mi dává pouze kvantita. Kdepak na mě s ideálním mužem! Já chci to svoje stádečko, dokud to vydržím a dokud mi na to moji milouškové nepřijdou a nenakopou mi zadek.


Lída
Reklama