Reklama
V dnešní době je to k nevíře, ale skutečně jsem moc mužů před tím svým nepoznala, a tak se není co divit, že tak trochu ve mně hlodal červík pochybnosti, zda jsem se o něco úžasného a neuvěřitelného svévolně nepřipravila, zda nemám litovat těch mladých krásných let, které jsem odložila na oltář rodiny. Nu, proč ta vzletná slova? Prostě jsem se po deseti letech manželství příšerně zabouchla. Až tak, že se to podobalo jakémusi horkému šílenství, ba co víc, můj milenec byl o deset let mladší. Asi proto. Jako bych kradmým ohlédnutím za svým odcházejícím mládím, čapla tuto jednu z posledních příležitostí za pačesy a ještě něco stůj co stůj chtěla urvat. Věřte mi, tato sebereflexe už je dnes (po dalších deseti letech) zcela bez emocí, vášeň dávno vyvanula a ten dotyčný ani za to nestál. Jsem ráda, že jsem to tehdy ustála, že jsem dokázala zmobilizovat zbytky zdravého rozumu a po několika peripetiích z tohoto vztahu vycouvat. Jeden dobrý vliv to na mě mělo. Jsem mnohem tolerantnější, smířlivější k lidem, kteří něco podobného zažívají či zažili. Rozhodně ale nedoporučuji svěřovat se s tím nic netušícímu partnerovi a popřípadě ještě rozbít rodinu. Člověk by zrovna nemusel vstupovat do manželství s odhodláním: "Však já stejně zahnu." Ale ani svatouškovsky tvrdit pravý opak. Někdy takový mimomanželský úkrok může pomoci i jako balzám na zraněné sebevědomí, když přijdete na nevěru svému partnerovi, a zachránit tak manželství.
Podle dopisu naší čtenářky připravila