Kolik stránek bylo popsáno na toto téma, kolik nešťastníků a nešťastnic má tato lidská slabost na svědomí. Ano, milé dámy i já patřím mezi postižené, do party těch, které podlehly.
Vdávala jsem se po celkem dlouhé známosti a ve vztahu s mým mužem jsem šťastná, děti nemáme a snad proto charakter našeho soužití je spíš tolerantní než těsně semknutý. Pro časté názorové různice se již manžela nesnažím vklínit mezi mé přátelé ( skupina počítačových nadšenců je v očích mého muže legie terminátorů co mají za úkol udělat z něho blbce při každém setkání ).
Je tomu asi půl roku, šla jsem na oslavu narozenin jednoho z našich kamarádů a mezi pozvanými byl také on, hrdina mého příběhu. Chlápek na první pohled docela normální, až byste si řekli, co na něm vidím, ale když na mě upřel svý modrýýýý oči! Podlomily se mi kolena a v uších mi zpíval Enrico Iglesias svoje těžce smyslný bajlamos. Snažila jsem se na něj nedívat, ale jeho pohled jsem cítila stále. Čím více jsem se tvářila, že ho nevidím, tím moje zvědavost rostla a moje fantazie pracovala na plné obrátky. Za celý večer mě neoslovil, jen se díval a díval a mě mučila představa, že i když předvádím maskovací manévry, on od první chvíle ví, na co myslím.
Večírek skončil a celá bujará společnost se rozprchla. Bylo již nad ránem a já marně hledala svého svůdného ďábla s andělským pohledem. Nikde nebyl, stála jsem zklamaná na chodníku a chtělo se mi strašně, ale ukrutně brečet. Šla jsem na noční tramvaj s hlavou plnou tíživých myšlenek. V tom vedle mě zastavilo auto a v něm seděl on. Možná mě z dálky pozoroval jako lev svoji kořist a čekal na správný moment. Chtěl, abych ještě jela na kafe, nebyla jsem schopná žádného odporu, nasedla jsem a v tu chvíli bych jela s ním i do horoucích pekel. Na to kafe jsme jeli k němu domů, ani mě to nepřekvapilo, šla jsem za ním jako můra za světlem, jako bez vůle, kouzlo okamžiku bylo v tu chvíli nad úrovní zdravého rozumu. Bylo to úžasné, ráno jsme se rozloučili a potom jsem ho už nikdy neviděla ( kromě snových vizí ). Pár dní potom jsem sice doma v posteli předstírala migrénu, ale po čase se vše vrátilo do starých kolejí. Manžela mám stále ráda a ublížit mu nějakým záchvatem pravdomluvnosti rozhodně nechci. A co já vím, třeba se mi to jen zdálo a co se zdá, je jen sen.
Helena
Reklama