Dnes se již asi nedovíme, zda-li čau-čauové pocházejí z Mongolska nebo z Číny. Jejich jakoby sešikmené přimhouřené oči ztrácející se v záplavě hustých a jemných chlupů, modrofialově zbarvený jazyk, ocas stočený vzhůru, svalnaté tělo, trochu topornější chůze působící důstojným dojmem, určitá nezávislost a rozvážnost - to vše připomíná asijské samuraje. Na rozdíl od mnohých krajů ve východní Asii, kde psi slouží i jako jatečná zvířata na maso nebo kůže, se u nás čau-čauové těší statutu společenského psa. Také bychom je však mohli s úspěchem využívat jako hlídací, pastevecké, saňové, ba dokonce i lovecké psy.
Jejich barevná paleta zahrnuje od medově nazlátlé po temně hnědou až černou barvu. Strmější postoj zadních nohou vede k pohybu připomínajícímu chůzi dam na vysokých podpatcích a zároveň propůjčuje psu jakousi pohodlnost, která potlačuje nutkání po divokém běhu. Rozhodně čau-čau není psem vhodným pro začátečníky, ale spíše pro zkušené chovatele, kteří na jednu stranu sice touží po psu, ale přesto ve svém chlupatém kamarádovi hledají poněkud odlišnou až nepsí povahu. Velká míra uzavřenosti a rozvážnosti s sebou nese i značnou nedůvěru k cizím lidem. Sám pes řídí další vztahy s novými lidmi a je to opět on, který určí, zda je již počáteční bariéra odtažitosti prolomena a vztah se změní v přátelství, či jen v pouhou toleranci druhého. Svého pána však upřímně, hluboce a oddaně miluje, očividně upřednostňuje před ostatními členy rodiny a respektuje bez důrazného výcviku, pokud mu ten povolí určitou nezávislost. Nic totiž není čau-čauovi tak nepříjemné jako výcvik a drezůra. I když není čau-čau vysloveně agresivní, přesto musíme mít často na paměti, že se rád pasuje do role strážce pánova majetku a zbytečně neuvádět psa a ostatní lidi do nepříjemné až poněkud nebezpečné konfrontace s jeho postavením.
Reklama