Reklama

 

Nedávno jsem si zavzpomínala s kamarádkou na dobu základní a střední školy, jak u nás probíhaly hodiny tělesné výchovy:
"Buď se "plnily“ limity na nějaký ten "Odznak zdatnosti“, podle kterého jsme pak byli všichni známkováni,  nebo jsme, my holky, celou hodinu hrály vybíjenou ... a kluci se věnovali fotbalu. Koho to nebavilo, tak se prostě zašil někde v koutě tělocvičny a jen tak lelkoval. Nikdo mi neřekl, že mám slabé ruce a co s tím, když jsem málo hodila granátem, prostě jsem to musela dohnat lepším během, abych si zasloužila dobrou známku. Nikdo mi neporadil, jaký sport by pro mě byl vhodný. Když jsme učitele naštvali, tak bylo za trest 50-100 kliků, ale už nevysvětlil, jak se správně dělají, což není až tak snadné, jak se na první pohled zná.
Až před nedávnem jsem se dozvěděla, že i když spousta lidí kliky často a ráda dělá, jen málo z nich dokáže provést tento zdánlivě jednoduchý cvik správně.

Kamarádka se přidala: "Byla jsem dost nemotorná, z tělocviku mi na vysvědčení vycházela trojka, tak mě musela máma - lékařka od něj osvobodit, aby mi to nepokazilo průměr. Tím prakticky pro mě tělocvik skončil.“ 

 

Bohužel  i teď je to na její postavě opravdu znát: kulatá záda, výrazné předsunuté držení hlavy, nepřirozeně propadlý hrudník, kolébavá chůze, často ji obtěžovaly  bolesti v zádech, hlavy od krční páteře, tlaky na hrudi s pocity úzkosti a nedostatku vzduchu.
"Až ve svých 30 letech jsem se rozhoupala něco se sebou dělat. Po úvodní léčbě na rehabilitaci jsem začala chodit na kurzy karate pro začátečníky. Jasně, připadám si tam jako exot, ale po pár krušných počátečních týdnech mi ten systematický trénink a relaxace s prvky jógy na konci dělá moc dobře, naučila jsem se radovat z každého pohybu!"

 


Léčebný tělocvik byl i dříve používán pouze u dětí s vadným držením těla, bývá však správně realizován pouze u nevelkého počtu vybraných dětí.  Odborníci považují za účinnější zavádět prvky léčebného tělocviku do normálního školního tělocviku. Což např. zahrnuje naučit děti správně dýchat, předklánět se a zvedat předměty ze země, správně nosit aktovky a také stát a sedět v lavicích, jak uvolňovat často přetěžované svalové skupiny.  
Je vhodné se věnovat zvlášť  hypermobilním dětem, které trpí vrozenou nadměrnou  kloubní pohyblivostí, která v této době může být chybně ještě více podporována a může tak připravit do budoucnosti takto nadanému jedinci velmi bolestivé problémy.  Zvlášť je také vhodné sestavit cviky pro spíše "tuhé“ a svalnaté děti se zaměřením na relaxaci, vhodné jsou např. prvky jógy. Od této skutečnosti by se měl odvíjet i výběr sportovních aktivit dětí ve volném čase, je jasné, že těch pár hodin ve škole nemůže stačit, zvláště pokud jsou vedeny neefektivně.

 

Za největší chybu nejen některých učitelů tělocviku, ale i trenérů je považováno to, pokud mají zájem především jen o ty děti, které při sportu či tělocviku vynikají a mohly by to ve sportu ,,někam dotáhnout“. 
Naopak "nešikovné“  dítě, které skutečně pozornost a péči učitele potřebuje, je zařazováno do družstva "beznadějných" a nikdo se o něj nezajímá. Takto demotivované upadá do apatie, připravuje se na sedavý způsob života a často tloustne. Tak si  vypěstuje nechuť k pohybu a  sportu i do dospělosti. 

Druhým extrémem pak může být až nadměrné přetěžování pohybově nadaných dětí, až příliš ambiciózními rodiči či trenéry, což mívá také svá zdravotní rizika. Co platí o školách, platí i v jisté míře o sportovních organizacích, tak často omílaný - individuální přístup - je v tomto případě velmi důležitý. 

Z hlediska prevence je také důležitá otázka  výběru povolání, aby se při ní pamatovalo na tělesnou konstrukci. Především opět hypermobilní jedinci trpí nejvíce statickým přetěžováním, strnulým sezením, otřesy, prací v předklonu trupu a hlavy. 

 

Pokud se již v dětství objeví bolesti či potíže se správným držením těla, popřípadě koordinací pohybů, mělo by být dítě odborně vyšetřeno, např. na rehabilitačním pracovišti, a měl by být stanoven individuální pohybový program.

 

Archivní článek