Reklama
Ještě nedávno byla nedostupným snem většiny chovatelů hlodavců kapybara (Hydrochoerus hydrochaeris). Pokud ji neznáte, představte si hnědě zbarvené morče velikosti menšího prasete na poměrně vysokých nohách. Ostatně její tělesné míry nás nenechají na pochybách, komu že to vlastně patří velikostní primát mezi hlodavci - délka těla se pohybuje v rozmezí 1 - 1,4 m (ocas je zakrnělý), výška v kohoutku kolísá mezi 50 - 62 cm a váhové rozpětí se udává 35 - 66 kg. Avšak v lidské péči může být tato hmotnost až dvojnásobná - rekordman vykrmený v kleci vážil neuvěřitelných 113 kg!
Po celý život zůstává kapybara velmi úzce spjata s vodním živlem, vždyť si pro snazší pohyb ve vodě opatřila dokonce blány mezi prsty na končetinách. Původně kapybara obývá hustě zarostlé lesy a pampy kolem jakékoliv stojací či tekoucí vody (řeka, jezero, bažina, mokřady...) na severu Jižní Ameriky. Vycházíme-li z těchto skutečností, musíme ji pro zdařilý chov bezpodmínečně dopřát vytápěnou ubikaci na zimu a kaliště. Kalištěm rozumíme bahnitý rybníček či nádrž s vodou a bahnem, které v zimě nahradí nízká plechová vana s vodou a vlhkou zeminou. Jakmile kapybara ztratí možnost pořádně se "vyrochnit" v kališti, začíná "plešatět" - vypadávají ji chlupy až zcela olysá.
Přes svoji velikost nikdy nereaguje agresivně, nýbrž naopak se chová mírně a přátelsky. Ačkoliv v přírodě tvoří základ její denní krmě převážně vodní rostliny, rychle a poměrně snadno si přivykne na náhradní krmení. Nabízíme jí tedy v dostatečném množství trávu a jiné zelené lupení, kvalitní seno, v podstatě jakékoliv ovoce a zeleninu. Potravu zpestřujeme sladkými kašemi (krupičnou, kukuřičnou aj.), zrninami, starým pečivem a alespoň dvakrát týdně je vhodné obohatit její jídelníček rybami nebo malými kuřátky (např. vyřazenými kohoutky s drůbežářských podniků). Největší odměnou nám budou dvě až osm mláďat, která se rodí jednou ročně po 15 - 18 týdnů trvající březosti.

Nataša Velenská