Ve světě je dosti těch, kteří takovému domácímu zvířátku dávají přednost před kdejakou nehygienickou kočkou, která (řekněme si to otevřeně) je neustále oslintaná od hlavy až k patě. Poptávka po sklípkanech je tak velká, že jejich vývoz a dovoz musí být z důvodu ochrany druhu kontrolován. Prý jsou to zvířata mírumilovná vůči všem, kdo nepřipadají v úvahu jako kořist, ochočitelná, ba drbatelná po zádech, což jsem u zde vyobrazeného, divoce žijícího exempláře nezkoušel. Je to zástupce rodu Avicularia, kterému se přezdívá "pink-toe", čili růžový prst. Měl tu smůlu, že byl za mého pobytu v Ekvádoru lapen v naší kánoi, což mu vyneslo hodinu povinného pózování před kamerou a co horšího, před reflektorem, což jej jakožto tvora nočního silně pohoršovalo.
Jedových kusadel užívají tito velcí, skákaví pavouci jen ve velké nouzi. Mají prostředky, vyjádřit svou nelibost mezinárodně srozumitelně, mířeným kálením proti utiskovateli. Další stupeň rozzuření se projevuje tím, že si sklípkan zadními nožičkami hladí záda proti srsti, následkem čehož se křehké chlupy lámou a vytvoří obláček dráždivého prachu, který působí záněty kdejakých sliznic.Většinu malých šelmiček, například koček, to odradí. Jen zcela natvrdlé pronásledovatele musí sklípkan nakonec kousnout - ale kdo by mu to měl, jakožto zákonem chráněnému živočichu, za zlé?



Adam Procházka
Reklama