Zdraví

Výchova dcer v Čechách aneb O matkách, dcerách a životních křižovatkách.

Cituji z lednového novinového interview s manželkou prominentního politika, matky dvou dcer: „Holkám vždycky říkám, že studovat mohou, co chtějí, ale podstatné je, aby se dobře vdaly. Zaměstnání by měly mít jako koníček, ale hlavního sponzora by měly mít v manželovi. Mám řadu kamarádek, které jsou na rozdíl ode mne velice úspěšné a samostatné ženy, ale taky jsou mnohem upracovanější. To bych děvčatům nepřála.“ Zaujalo mne, že zpovídaná dáma vůbec nevzala v potaz, že její upracovaným kamarádkám to tak možná vyhovuje a naopak by byly doma velmi nešťastné. Ztratily by seberealizaci.
Nuže, milé slečny a paní, to je přeci rukavice hozená k diskusi. Mám právě slovo a nedám si je vzít dokud vám sem nevtlačím svůj názor. Také jsem matkou dcery. Ráda bych, aby studovala, to nebudu zastírat. Z celého srdce jí však hlavně přeji, aby porozuměla sama sobě, aby věděla, co skutečně uvnitř chce a cítí. Aby nerozhodovala o způsobu svého života pod tlakem společnosti. Aby se nedala ovlivnit mocným babským chórem okolí i příbuzných. Aby zjistila, která z možných cest je vhodná právě pro její individualitu, aby v sobě našla dost síly po ní stále kráčet.
Znám lékařku, která nikdy nepracovala, po škole zůstala doma, povila již sedm dětmi a je šťastná. Znám vysokoškolačky, které pracují na částečný úvazek, aby se mohly starat o své mnohočetné rodiny. Vytváří to nejbáječnější a nejproteplenější hnízdo, jaké si umíte představit, protože je to těší. Stejně tak znám nešťastné, nespojené matky jednoho dítěte, které tráví svou mateřskou izolační dovolenou na sídlišti. Jejich vztahy s manželem, tchýní, ale i s dítětem se zlepšily teprve po nástupu do práce. Pak teprve rozkvetly a jejich rodina s nimi. Univerzálně totiž platí pro maminku a jejího potomka jen jedno. Dítě musí cítit, že je matkou bezmezně milováno a bezvýhradně akceptováno. Vše další je vysoce individuální. Neexistuje jediný správný vzorec či model, jehož provozování by se mohlo povinně po všech vyžadovat. Naší společnosti schází akceptování přírodního zákona: frustrovaná žena není schopna být dobrou matkou ani manželkou.
Proč se má stále ospravedlňovat moje kamarádka filozofka, že zůstala doma se čtyřmi dětmi, ačkoliv vzhledem k jejímu talentu všichni čekali, že bude sklízet jednu vědeckou hodnost za druhou? Stejně tak se musí přiznat právo i ambiciózní matce, aby si našla hlídání a vrátila se do práce tehdy, kdy sama chce. Namítnete, že dítě může být malé na školku a ne vždy jsou k mání milující babičky, které vynahradí máminu náruč. Přiznávám, mám hlídací prarodiče. Znám však i spokojené rodiny s adoptovanou hodnou „tetičkou“. Opravdu je možné najít si dobrosrdečnou spolehlivou paní na hlídání, ale dá to práci.
Chovám naivní naději, že naše dcery se budou moci na svých životních křižovatkách rozhodnout svobodně dle svého vnitřního hlasu. Bude to jejich občanská svoboda a okolí blízké ani vzdálené jim za to nebude házet klacky pod nohy.
   
16.01.2003 - Zdraví - autor: Sausen Sládková

Komentáře:

  1. avatar
    [39] Ťapina [*]

    Simba: Tak to bývá.

    superkarma: 0 09.12.2003, 12:01:49
  2. avatar
    [38] Simba [*]

    Jak si tak čtu článek i příspěvky, lidské osudy jsou tak moc individuální, někdo je spokojený s tím, s čím jiný nešťastný.

    superkarma: 0 18.11.2003, 17:36:06
  3. avatar
    [34] Susina [*]

    Lorrain - naprosto souhlasím!!
    Matiee - super odpověď, už od nich budeš mít pokoj...

    zkusím přispět svou trochou do mlýna. S manželem jsme se poznali v práci, chodili jsme spolu tři roky a tvrdili, že se brát nebudem - Jeník byl o 20 let starší, rozvedený, bezdětný... Po třech letech jsme si řekli - a vlastně proč ne, máme se rádi... bylo mi 27. Holky, neumíte si představit, co jsem zkusila od rodičů - nebudu popisovat ty hysterické scény, mlácení kabelkou Jeníka před naším domem a nakonec to skončilo ultimátem - buď on, nebo my. No, tak jsem si vybrala - Jeníka... půl roku na to byla svatba, naši to vůbec nevěděli, měli jsme tam jen pár přátel a byla moc prima. Naši se mnou nemluvili asi dva roky, vubec jsem je za tu dobu neviděla,na moje kontakty nereagovali. Neviděla jsem ani bráchu, ten pak ale časem dostal rozum a sám se ozval. Situaci vlastně zachránilo až to, že se nám narodil Ríša. Od té doby to funguje s našima tak -tak - pro jistotu nenechávám nikdy rodiče s Jeníkem samotné, nemuselo by to dobře dopadnout. V životě by mě nenapadlo, co si můžu od vlastní mámy vyslechnout za příšerné věci...jenom proto, že jsem si vzala někoho, kdo jí nesedí. dodnes má občas záchvat, že jsem špatná máma, když jsem začala pracovat, když bylo Ríšovi půl roku (pracovala jsem jen na pár hodin týdně, zbytek jsem dělala doma,jinak to ani nešlo, Ríšu jsem kojila 18 měsíců), po jeho druhém roce jsem začala dělat na půl úvazku, měsíc před skončením mateřské jsem šla už na úvazek plný. Na druhou stranu jsem rodičům vděčná, že Ríšu hlídají, přestěhovali jsme se blíž k nim, máme s manželem oba náročné zaměstnání, bez hlídací babičky a dědy (nebo bez hlídací tety) by to nešlo. Jsem spokojená, že mám prima manžela, skvělé dítě, fajn práci - i hlídací babi, protože ať s nima my s Jeníkem máme vztahy občas různé (semtam musím rodiče rázně usměrnit, dkyž začínají na Jeníka nesmyslně nasazovat), Ríša je má rád, oni jeho taky a pro všechny je to dobré. Takže z toho plyne, že s maminkou mám vztah z mé strany "ostražitý" - mám ji ráda, ale podvědomě čekám útok - na Jeníka... Dodnes se nesmířila s tím,že nejsem její mladší kopie a že mám názory a vkus jiné...O tom, že jsem kandidovala do zastupitelstva a "zapletla se s politikou" ani nemluvě... to je další argument, proč jsem špatná matka... měla bych být s dítětem... Ríšovi věnujeme spoustu času a je to na něm vidět... jenom prostě zvládáme to, co nás baví a co věřím, že je pro nás dobré.
    Takže - a´t se rozhodneme být s rodinkou doma, nebo spojit rodinu s kariérou - to je jedno. Musí to být tak, aby to vyhovovalo všem a rodinka byla spokojená....

    superkarma: 0 20.01.2003, 17:36:48
  4. avatar
    [32] Léthé [*]

    Taky tvrdím,že je to věc každého jednotlivce,kdy se bude vdávat,ženit a jestli se vůbec bude vdávat,ženit,mít děti,nemít děti,dělat kariéru,obětovat se rodině atd....prostě podle mě je to také velice individuální.Dnešná doba již tolik neodsuzuje svobodné matky,ani ženy které nestojí o manželství a já přesto že patřím generaci kdy dívka která se nevdala do dvaceti,byla považovaná za starou pannu,tak této tolerantnější době moc fandím.Moje dcera se vdávala ve 23letech....podle mě zbytečně brzo,chtěla(nemusela) se vdávat...tak se vdala.Momentálně uvažuje již po dvou letech mateřské o návratu do práce.Chce,a já s ní souhlasím,přesto že její kamarádky které zůstávají s dětmi doma,na ní koukají jako na macechu,která se chce dítěte za každou cenu zbavit a strčit do jestliček.Já jí říkám,nedbej co lidi říkají,dělej vždy to co ty sama uznáš za vhodné.
    Já měla svou dceru ve 22letech a myslím že jsme si rozuměly a rozumíme dodnes.Moje matka mě měla ve 39letech a já neznala od ní nic jiného než zákazy,příkazy,kritiku.Možná to bylo její povahou,možná už byla na výchovu 15leté puberťačky ve svých 54 letech stará...já jen doufám,že nebudu stará ani na blázňění své vnučky,až s ní bude mlátit puberta...doufám...kdo ví?

    superkarma: 0 19.01.2003, 10:37:01
  5. avatar
    [31] Barunka [*]

    Holky, přeju vám, ať to všechno ustojíte a jak to vypadá, tak to umíte docela obstojně Vím, jak vám je, já byla v podobné situaci, mnohem dřív. Když mi bylo 22 (to už jsem na tu dobu byla stará!) tak se vdávala má mladší! sestra a to bylo řečí. Už jsem taky nevěděla, co mám říkat na rádoby vtipné řeči okolí. Až zabralo - mě nikdo nechce. Jsem ráda, že jsem to neuspěchala, jsme s mým dodnes a pár roků to už je. Mimochodem, sestra se rozváděla toho roku, co já se vdávala. Hlavně buďte spokojené, ať už jste v páru nebo volné, s dětmi nebo bez!

    superkarma: 0 17.01.2003, 14:28:43
  6. avatar
    [28] andulinka [*]

    Moje babicka mela moji mamku (1 dite) kdyz ji bylo 27, mamka me take v 27 a me je ted 27 a nic . V rodine to nikomu divne nepripada, zastavji nazor ze vsechno ma svuj cas. To jen nazor okoli ze je vhodne si poridit dite do 25 let mi obcas vadi. A nesnasim typy lidi ktere povazuji bezdetne mlade zeny bud za neplodne chudinky nebo sobce a karieristky. At kazdy zije (a plodi a vychovava deti) podle sveho vedomi a svedomi, ne?

    superkarma: 0 16.01.2003, 22:58:13
  7. avatar
    [24] Veruška [*]

    Otázky, kdy se vdám a budu mít děti slýchám taky a taky už mě unavují. Když se takhle ptáme vzájemně s kamarádkama, tak to mi nevadí, ale cizí otrapy vč. sousedů apod. bych nejradši Většinou s holkama těmhle neomalecům odpovíme NIKDY popř. je uvedeme do rozpaků větou: já mít děti nemůžu! Zajímavý je, že tyhle otázky mají ti, kteří se brali v 18, děti mají nevychované, s nevěrou si hlavu nelámou... Občas mi přijde, že tihle lidi si pořídili děti, protože nevěděli co se svým životem, neuměli ho žít, tak si děti pořídili z nudy. Nechci nikoho urazit, ale tihle zvědavci jsou většinou z vesnic nebo malých měst, tam opravdu 30 letá svobodná, která má ráda svoji práci, vypadá jako exot. Mě zase přijdou jako exoti oni

    superkarma: 0 16.01.2003, 14:14:04
  8. avatar
    [14] Hanela [*]

    Myslím, že je to strašně individuální, záleží na každém, na okolí. Mě moje mamča měla ve třiceti, sestru ve 36 letech. Ne, že by nechtěla dřív, ale pokaždé to nejde. Vždycky mi naopak připadalo, že tím, že byla tzv. "stará matka", byla daleko mladší, prostě tím, že měla ještě malé děti. A vztah jsme měly naprosto perfektní. Bohužel musela jít do práce, když sestře byl rok, prostě to jinak nešlo. Neměli jsme žádnou babičku po ruce, ale rodiče si sehnali paní na hlídání, naštěstí měli při výběru štěstí a fungovalo to. Ale stejně mamča říkala, že to byl pro ní stres...v práci myslela na rodinu a doma zase na to, co nestihla v práci.

    superkarma: 0 16.01.2003, 09:46:14
  9. avatar
    [11] Denča [*]

    Taky nechápu jak může někdo určovat,jak dlouho budu doma s mimčem. Raději budu chodit dopráce a budu spokojená sama ze sebu a tím i pro mimčo a rodinu...
    Spěchám domů tak si to tu přečtu až o víkendu.

    superkarma: 0 16.01.2003, 08:41:38
  10. avatar
    [10] Kájina [*]

    me mamka mela v 31,ale vztah mezi sebou mame super,a nedam na ni dopustit ja bych chtela mit miminko tak za dva roky a myslim ze ta rodina je dulezita

    superkarma: 0 16.01.2003, 08:31:34
  11. avatar
    [8] Denča [*]

    Říkám, je to individuální. Já jen nechci v 50ti letech vychovávat puberťáka, chci mu rozumět a jak dospěje chci taky ještě žít.
    Můj taťka je skvělý chlap a naši se sice rozvedli, ale před 2 lety, takže v dětství jsem opravdu nestrádala a manželství našich bylo pohodové:-)
    Myslím, že se nejde řídit tím, v kolika letech se kdo vdá nebo ožení, vždycky je to na lidech!

    superkarma: 0 16.01.2003, 05:50:22
  12. avatar
    [7] kosmokosmo [*]

    clarCA
    a i kdyby ne....zrovna varim veceri....

    superkarma: 0 16.01.2003, 05:15:13
  13. avatar
    [6] kosmokosmo [*]

    Sausen...zkus dotaz v diskuzich na tema pripominky a dotazy k Zene-in, tam se Ti dostane odborneho vysvetleni

    superkarma: 0 16.01.2003, 05:13:42
  14. avatar
    [5] clarCa [*]

    Denča: a co tvůj taťka????
    Totiž, jak tak koukám kolem sebe, tak většina manželství uzavřených takhle brzy (do jednadvaceti) se rozpadá... takže možná má dítě mladou matku, ale tatínek v nenávratnu... a to mi přijde horší, než když se narodí o pár let později do vyrovnaného harmonického vztahu....

    Mimochodem - můj muž se narodil (neplánovaně) když jeho mamince bylo 42, tatínkovi 48... přesto měli v rodině neuvěřitelně pěkné vztahy a myslím, že si velmi rozuměli... ono totiž porozumění a láska, vůbec nejsou o datu v občance....

    KOSMO - taky mám pocit že to napsala některá ze zdejších auditářek... nějak je mi to povědomý... :-))

    superkarma: 0 16.01.2003, 03:43:24
  15. avatar
    [3] kosmokosmo [*]

    Denca: mezi mnou a moji holcickou je taky 30 let rozdil a je to super

    superkarma: 0 16.01.2003, 01:32:09
  16. avatar
    [2] kosmokosmo [*]

    Ja Ti nevim, Sausen, nectes ty auditko o detickach?

    superkarma: 0 16.01.2003, 01:30:15
  17. avatar
    [1] Denča [*]

    Souhlasím. Já jsem teda z těch, které dají přednost rodinému životu před kariérou, protože prostě nejsem "ten typ" možná pohodlná, že bych to vše nechala na manželovi, sice mám skvělou práci, ale momentálně chci mít mimčo. Manžel taky, ale je to ten pečlivý a poctivý chlap, který se obává o zajištění. I když podle mého, se máme moc dobře. Taky bych si chtěla se svým děťátkem rozumět, nechci aby byl mezi námi 30-ti letý rozdíl. Já mám s mamkou krásný vztah. Měla mě v 21. Jsem taky jedináček, možná i proto bych už chtěla být maminkou.
    Ale ono fakt záleží na prioritách. Jak by mohla být šťastná a spokojená maminka, která měla jiné plány? Odneslo by to to mimčo. Proto je to individuální, ale jinak holky zase moc neblbněte, populace stárne

    superkarma: 0 16.01.2003, 00:20:05

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Náš tip

Doporučujeme