Psychiatričtí pacienti bývají vděčnými postavami kdejaké veselohry či humoristického románu. Většinou tam vystupují coby Napoleonové, Kryštofové Kolumbové, případně sáhnou mezi řecké klasiky. Současná psychiatrie však už s podobnými případy příliš do styku nepřichází. - Ne, že by se pacienti zbavili svých bludů (způsobených většinou schizofrenní poruchou), ale mají je poněkud transformované, modernější, více „in“. - Napoleon či Kolumbus už nejsou aktuální. „Častější než bludy bizarní dnes bývají bludy úkorné. Pacient se cítí sledován, pronásledován. Doba pravděpodobně přispívá k tomu, že se cítí být stíhán policií či rozvědkou. Dříve zase šlo především o bludy náboženské“, prozradili mi odborníci v Psychiatrické klinice v pražských Bohnicích.
Při těchto slovech jsem si vzpomněla na jeden z případů profesora Vondráčka: „Léčil jsem jednou statného sedláka od Benešova, který se považoval za Boha a stěžoval si, že si papež v Římě válí koule, zatímco on se musí o všechno starat sám…“
Vývojem kultury a společenské situace za posledních padesát let náboženství z pozornosti lidstva trochu odplulo, ale připluly do ní technické a policejní prostředky...
Podle psychiatrů mají i bludy jakýsi „reálný základ“. Musí být totiž upředeny z toho, co má člověk v hlavě, co zažil, co si myslí. Jaký ho obklopuje politický režim, jaká společnost ho ovlivňuje. Možná to je vysvětlení, proč se u v našich léčebnách za poslední léta objevili například dva pacienti, vydávající se za Gorbačova, ale ani jeden „klasický“ Bonaparte.
Reklama