Před dvěma lety jsem nastoupila po mateřské dovolené do svého současného zaměstnání a původně se mi tam moc líbilo. V kanceláři jsem seděla s Hankou, holkou stejně starou jako já. Když jsme nepracovaly, mohly jsme si povídat, ale zároveň jsme měly každá svoje soukromí. Na obědy jsme chodily někdy spolu, někdy každá zvlášť. Když jsme měly soukromé telefonáty, snažila se ta druhá buď odejít, nebo alespoň neposlouchat. Věděly jsme toho o sobě celkem dost, ale naše přátelství zůstalo v mezích kolegiálních vztahů. Hanka vloni otěhotněla a odešla na mateřskou a já jsem dostala novou kolegyni.
Moje nová kolegyně je pár let starší než já, je jí okolo čtyřicítky a je nesnesitelná. Když přijdu ráno do práce, hned se snaží vytáhnout ze mě „co doma.“ Zpočátku jsem nic nechápala, a tak jsem jí toho spoustu řekla. Ona to teď zneužívá v hovoru nejen se mnou, ale i s ostatními lidmi. Například jednou jsem jí řekla, že můj muž přišel pozdě pro dceru do školky a ona se už po několikáté před ostatními kolegy na obědě nechala slyšet, že Šárka má za muže alkoholika, protože skoro vždycky zapomene dítě ve školce. A tak je to se vším.
Když mám soukromý telefon, ani nepředstírá, že pracuje. Má nepokrytě hlavu otočenou na mě a uši jako slon. Klidně poslouchá, a když jí není jasné něco, co jsem do telefonu říkala, bezostyšně se mě na to zeptá.
Když si někam odskočím, následuje křížový výslech, kde jsem byla. Když jdu na oběd sama nebo s někým jiným, vždycky si mě najde, a přestože vidí, že o její společnost nikdo u stolu nestojí, přisedne si. Pak je hrozně naštvaná a dusí mě celé odpoledne poznámkami o tom, jak na minulém pracovišti měla moc dobrou kolegyni Markétu a jak s ní chodila nejen na obědy, ale i po práci na kafe. Chudák Markéta, asi je dneska mrtvá, protože přátelství s mou kolegyní se jistě nedá přežít! Ostatně obědy s ní také ne - sama je velmi nesoudná, chodí přes svůj věk ve velmi odvážných minisukních a vypadá někdy prapodivně, ale přesto nahlas a velmi neomaleně kritizuje to, jak vypadají ostatní ženy v jídelně. Já se v těchto situacích pochopitelně strašně stydím, že s ní sedím u stolu.
Už dvakrát jsem s ní měla velmi nepříjemný rozhovor, ve kterém jsem ji chtěla odkázat do snesitelných mezí, ale její chování se naprosto nemění. Snažím se ji ignorovat, ale nedokážu ji úplně vypustit, a tak se pro mě stává moje kdysi milovaná práce opravdovým utrpením. Vůbec nevím, co mám dělat. Máte někdo podobné zkušenosti? Jak jste takovou situaci řešily?

Šárka

Poradíte Šárce, jak se v takové situaci zachovat? Myslíte si, že byste dokázali takového člověka zvládnout? Jak na to? Napište nám své názory!
Reklama