tenhle mail mi včera přišel od meryl s tím, že ho posílá svým kamarádkám-čtenářkám Ženy-in. Tak s radostí předávám. Johana.

Mám absťák. Veliký. Již skoro dva týdny nemám možnost připojit se na Ženu-in a těžce, přetěžce to nesu. Důvodem této mé absence je jakási „choroba“, která mne nečekaně a bez varování skolila. A jelikož jsem od vás, svých virtuálních kamarádek dostala hromadu povzbudivých SMSek a dozvěděla jsem se, jak jste mi tu všichni drželi palečky, chtěla bych vám touto cestou moc a moc poděkovat. A jelikož jsem osoba ukecaná, tak taky trošku podrobněji popsat, cože se mi to vlastně přihodilo.
Asi před třemi týdny jsem si při večerním sprchování nahmatala v takových těch…ehm…intimních…zkrátka „tam“ malinkou kuličku, která „tam“ evidentně nepatřila a tudíž „tam“ neměla co dělat. Ale byla opravdu mrňavá a tak jsem se utěšovala tím, že mi v mých 40-ti letech raší puberta a holt už neví co roupama dělat, tak si našla ke svým taškařicím to nejnevhodnější místo. Po týdnu jsem zjistila, že se ten pidivetřelec zvětšuje a navíc – začíná pěkně bolet. „Nu což“, řekla jsem si, „navštívím svou odbornou lékařku a ta už si bude vědět rady, jak mně té nepříjemnosti zbavit.“ Paní doktorka se k té záležitosti postavila zodpovědně, pořádně si „to“ prohlídla, pomačkala /auauauau/ a usoudila, že to nic není, že to spraví mastička a heřmánek. A tak jsem týden poctivě promazávala, vařila odvary z heřmánku a bouličce to evidentně prospívalo. Rostla jako z vody a aby to nebyla taková nuda, razantně přitvrdila ve své citlivosti. Po týdnu paní doktorka zamyšleně pokývala hlavou a s výrazem: „S tím už nechci nic mít“, mne poslala do Krčské nemocnice, aby se pohledem na můj výrustek pokochal i někdo jiný. V nemocnici byla moje boulička pečlivě prozkoumána, prohmatána a promačkána a poté byl vynesen ortel: „To musí ven, zítra přijďte na lačno, dostanete narkózu a když to všechno půjde dobře, druhý den můžete jít domů.“ Převzala jsem papíry na předoperační vyšetření, ještě ten den jsem ho absolvovala a druhý den ráno v osm jsem se hlásila v přijímací kanceláři.
Během půl hodiny se ze mne stala pacientka na Oddělení konzervativní gynekologie. Ten název se mi zalíbil. Jsem konzerva, zakonzervovaná, konzervativní…. Přemýšlela jsem, kam se mám zařadit. Vzhledem k tomu, že jsem byla posílena Diazepamem, který jsem si musela povinně šlehnout hned při příjmu, a vzhledem k tomu, že na tento druh léků nejsem vůbec zvyklá, jistě chápete, jak je možné, že jsem se pár minut před zákrokem mohla zabývat takovou pitomostí.
Pak už to šlo rychle. Před půl desátou mě sestřička odvedla na sál, kde mě převzala jiná sestřička, která byla asi o 15 let mladší než já a mluvila ke mně konejšivým, uklidňujícím hlasem, jakým maminky utěšují svá dítka před píchnutím injekce. Byla jsem jí za to vděčná, přece jenom nervy začaly pracovat a moje oči splašeně kmitaly po zelených příšerách, které se pohybovaly v prostorách operačního sálu. Poté jsem byla položena do potupné pozice, kterou všechny ženy velmi dobře znají a obestoupilo mě několik těch zelených přízraků. Zepředu stála s připravenou dezinfekcí ta hodná sestřička–maminka, zprava anestezioložka, která mi napichovala žílu, a zleva ještě jedna sestřička, která nad mým obličejem držela kyslíkový náhubek v pozici, s jakou číháte na mouchu, až dosedne, abyste ji mohli plácnout. Pak už jsem cítila, jak mi v hlavě začíná hučet a začínala jsem se propadat do slastného bezvědomí, ještě jsem zaslechla, jak mi všechny ty sudičky přejí dobrou noc a pěkné sny a v posledním záblesku vědomí jsem zahlédla mladého doktora, který přišel vykonat svou práci.
Probudila jsem se na pokoji, otupělá, žaludek jak na vodě a měla jsem absolutní okno. Střídavě jsem se propadala do hlubokého spánku a poté se opět probírala a postupně si skládala, co se vlastně stalo, až jsem byla schopná si uvědomit, že už to mám opravdu za sebou, že mě to zatraceně bolí, že je mi špatně. Tak jsem radši hned zase usnula, pak jsem dostala injekci proti bolesti a trochu se mi ulevilo. Odpoledne už mi bylo docela dobře, trošku jsem pospávala, absolvovala krátkou návštěvu svého přítele, který mi přinesl proviant, jako bych tam měla ležet týden, a díval se na mne zjihlým pohledem, který mi dělal náramně dobře.
Také jsem začala vnímat svou spolubydlící. Byla to paní něco přes 50 a ležela tam po operaci již druhý týden. Pohybovala se po pokoji s výrazem uštvané laně, pořád dokola opakovala, jak jí to bolí, jak ty stehy táhnou, jaký má doma nepořádek, že má ráda papričku a že si jednu dá, že by si taky dala – ach bóže - pivo, kdyby bylo, že jestli jí budou chtít zítra pustit domů, tak nemůže, protože ten její bude po noční a neměl by pro ní kdo přijet, jejda ty stehy táhnou, toto bolí, ježíš, já bych si dala to pivo, já to doma nezvládnu uklidit, jsem tak slabá, dám si ještě jednu papričku, nechcete taky?, jojojoj, ty stehy bolí…..a najednou se zastavila a upřeně se zahleděla z balkónového okna, za kterým začínal les a změnila repertoár: „No, ty seš ale krasavec, pojď sem, no, pojď, ty seš nádhernej, óóó, pojď blíž, ať si tě prohlídnu…“ Nedalo mi to, ačkoli jsem byla daleka jenom pomyšlení na nějaké radovánky, na pěkného chlapa jsem se prostě mrknout chtěla. Vysoukala jsem se z postele, abych se podívala na objekt toho neskonalého obdivu a uviděla jsem nádherného, krásně vybarveného bažanta. A tak jsme tam s tou paní stály v nábožném tichu, abychom ho nevyplašily, a pozorovaly toho výstavního ptáka.
Navečer mi už otrnulo o něco víc, protože jsem dostala chuť na cigaretu. Kuřáci to pochopí. Jakmile chytnete slinu na cigárko, je vám jasné, že už jste zdraví a že už vám vlastně houby je. Tak jsem si vyšla na terásku, zapálila si a čekala, co to se mnou udělá. Kousek ode mne stála paní v bílém županu, s někým telefonovala a snažila se vysvětlit, že není blázen, že neleží na psychiatrii, že je opravdu na gynekologii a že tu srnku opravdu vidí. Dotyčný na druhém konci tomu samozřejmě nevěřil. Popošla jsem a opravdu tam stála. Krásná srnka, klidně se pásla a dva metry od ní panáčkoval se vztyčenými slechy zajíček. Telefonující paní si mě povolala jako svědka, já jsem potvrdila přítomnost srnky a přihodila ještě toho zajíčka, čímž se dotyčný na druhé straně utvrdil v tom, že volá opravdu do blázince.
Druhý den ráno jsem byla propuštěna domů, ulehla do své voňavé postýlky, vysvětlila Barušce, že opravdu nemůže marodit se mnou a nechávám se obskakovat rodinnými příslušníky. A řeknu vám, pěkně si to vychutnávám. Ono to marodění občas není tak špatné. :o)))

P.S. Za týden budu znát výsledky histologie. Jako nenapravitelný optimista vím, že to bude dobré. Trápí mne jiná věc. Kdy se, safra, dostanu na Ženu-in, abych si s vámi všemi mohla zase pěkně popovídat, zasmát se…
Holky /a kluci/, nebojte, já se vrátím, já se vrátím…

Meryl
Reklama