Reklama
Na základní škole jsem četla o 106. Možná o 107. Vážně – nemohla jsem se dočkat až skončí škola a někdy jsem skoro běžela domů, abych se mohla znovu začíst do knihy. Nejraději jsem měla knížky od Karla Maye (indiáni, prérie, otrokáři) nebo s námořníky (Děti kapitána Bontekoa, Loď mrtvých). Ač dívka, dívčí romány mně nikdy moc neučarovaly – pár jsem jich sice taky přečetla – ale fantazie mi lépe pracovala v boji mezi klaďasy a padouchy.
Na střední škole a VŠ to taky ještě se čtením šlo, ale beletrie byla spíše vytlačována skripty, a abych četla taky něco jiného než chytré informace, přešla jsem na časopisy. Ty se nemusejí vracet do knihovny (za mých studentských let se daly půjčovat pouze prezenčně, takže jsem si je kupovala), kde jsem nakonec musela platit penále za pozdní navrácení. Člověk si časopis prolistuje, vybere si, co ho zajímá a k tomu dalšímu se vrátí třeba později. Článek se rychle přečte a neztrácí se návaznost. A navíc jsou časopisy tak krásně barevné...
A teď, když pracuji? Katastrofa!!! Pořádný román jsem nepřečetla už léta. Jediné, co zachraňuje mé skóre, jsou zjednodušené texty zahraničních děl, které jsem se přiměla číst před zkouškou z angličtiny. Prostě bída. A když jsem hledala odpověď na otázku: Proč mi to čtení nějak nejde?, napadlo mne jediné: Asi proto, že v práci čtu každý den spoustu věcí, musím též něco vypracovat a večer chci, aby někdo bavil mne. Takže televize nebo kino, divadlo, sraz s přáteli…

Pevně doufám, že to někdy změním. A co vy? Najdete si čas na čtení? Nebo jste dopadli jako já?

Čtení zdar!