Celý život něco ztrácíme, brýle, kapesník, klíče, v horším případě doklady, sebevědomí a hlavu. K touto druhu ztrácení se pojí vědomí nevědomí. Když ztrácíme například sluneční brýle, v tu chvíli o procesu ztrácení nevíme. Kdybychom věděli, ztrátě bychom zabránili a předešli bychom tak bolestnému poznání, že jsme zas o něco přišli.
K jinému druhu ztrát patří ovšem ztráta hlavy. Tady už určité tušení máme, ale ve chvíli zjištění, co to proboha zase děláme, je už příliš pozdě na to, proces zastavit a ztrátě zabránit…
Absolutní jistota ztrácení plyne ze ztrácení času. Přesto, že si během celé doby ztrácení plně uvědomujeme, jaké plýtvání to je, ještě míru své duševní prohry stupňujeme a ztrácíme drahocenného času víc a víc s lichou nadějí, že to dobře dopadne a nakonec se nám to čekání přeci jen vyplatí. Ztrácíme tak čas čtením článků bez pointy, sledováním filmů, kde se skutečně celou dobu nic neděje a závěr je stejně tupý a nudný jako byl začátek. V práci pak čekáme na povýšení či slíbené zvýšení platu - marně. A v životě? Ztrácíme čas čekáním na pochlapení se našeho ženatého přítele, na příchod nedochvilných přátel a konečně na uznání naší ceny a kvalit.
Ač poučeni, ztrácíme stále. Ale prý, kdo nic neztratí, nic nenajde. A občas se přeci jen objeví parádní nález…

Eva
Reklama