Problém, který tady nakousnu, není určitě problémem několika málo žen. Naopak. Když se okolo sebe dívám a poslouchám stesky svých přítelkyň, vím, že jsem jen jedna z mnoha. Nicméně ani tohle vědomí mi nepomáhá se přes tenhle problém přenést. O co tedy jde? O vztah, který mám se svou matkou.
Ona je strašně fajn, je moc hodná a vím, že by se pro mě a pro moje děti rozkrájela, kdyby na to přišlo, ALE… Snaží se pořád řídit můj život. Bydlíme dost daleko od sebe, takže se „naživo“ vídáme jen občas.
Naše setkání pak, místo aby probíhala jako setkání dospělých lidí, kteří se na sebe těší, probíhají jako setkání trucovitého zlostného fakana (to jako mě) a nedůtklivé, velmi přísné a neurotické matky. Bývá mi to strašně líto, ale nedokážu situaci zvládnout jinak. Vždycky to začne stejně – matka mě upozorní na něco, co dělám (už někdy v životě jsem udělala, potažmo co podle jejího mínění hodlám udělat) špatně. A věřte, že já dělám špatně úplně všechno, úklidem počínaje a výchovou dětí konče. Moje reakce je vždycky stejná – začnu se bránit (nedostatkem času, vlastním pojetím problému, prostě čímkoli). Moje matka, protože cítí, že už mě má na lopatě, zaútočí s daleko větší razancí a pak už na sebe jen křičíme, já brečím a marně matku upozorňuju, že už je mi pětatřicet, že mám dvě velké děti, které úplně sama vychovávám, že v práci vydělávám víc peněz, než ona si kdy dokázala představit, že jsem si dokázala koupit vlastní byt… To už jsme obě vytočené do nejvyšších obrátek a matka pak debatu obvykle zakončí nějakou obzvláště milou větou typu: „No ty jsi byla vždycky sebevědomá, ale já na mou duši nevím, kde to sebevědomí bereš!“
V poslední době se bohužel podobné situace neopakují už jen při osobních setkáních, ale i při každodenním „kontrolním“ telefonátu. Vlastně kdykoli zazvoní navečer telefon, sevře se mi žaludek, protože vím, co bude následovat.
Se svým problémem jsem navštívila i psychologa. Ten si myslí, že bych měla matce dát najevo lásku a odpuštění a že by ona to samé poskytla mně. Že by mi dala místo peskování a „dobrých rad do života“ mateřskou náruč, pochopení a pohlazení, což je to jediné, co bych si od ní opravdu přála. Strašně jsem se snažila to udělat podle doktorovy rady, ale nedokážu to. Když jsem se pokoušela mámu obejmout a říct jí, jak moc ji mám ráda, řekla mi, ať toho nechám, že jsem byla vždycky taková přepjatá hysterka.
Protože vím, že vztahy mezi matkami a dospělými dcerami bývají často podobné povahy, prosím poraďte, kdo máte podobné zkušenosti. Jak situaci se svou maminkou řešíte vy, když máte pocit, že vám neúnosně zasahuje do života?

Věrka
Reklama