Reklama
Už v dětství jsem si slíbila, že nebudu jako má matka, která celý život hrála doma druhé housle, kromě vaření, praní a uklízení neměla žádné zájmy, nečetla knihy a pokud pracovala, tak vždy jen na zkrácený úvazek. Hlavou i krkem rodiny byl můj despotický otec… Ihned po dovršení osmnácti let jsem se odstěhovala na ubytovnu, časem získala byt, měla plno aktivit. Prostě jsem žila plný život a naučila jsem se být silná a soběstačná. Možná i to zaujalo mého budoucího manžela… Po svatbě a narození dětí jsem se snažila být stále ta silná a „všehoschopná“ manželka a matka. Kromě domácnosti a péče o dvě malé děti stíhám i plno zájmů, zařizuji veškerou „domácí“ agendu a navíc doma pracuji pro několik firem jako účetní.
Jsem se svým životem spokojená… ALE. Jednou za čtvrt nebo půl roku na mne padne splín a protože mne všichni kolem znají jako stále veselou a optimistickou, nemám odvahu to někomu přiznat. Přitom by mi stačilo málo, vypovídat se, vybrečet... Už roky to řeším tak, že pod nějakou záminkou (většinou to je mnoho práce) neodjedu s manželem a dětmi na chalupu nebo k manželovým rodičům, koupím si dvě lahve červeného, které v průběhu celého dne vypiji, probrečím nad sebou celý den a nakonec z toho všeho usnu. Druhý den mě mírně bolí hlava, ale dušička má pokoj. A na rodinu opět čeká ta „silná“ mamka a manželka.
Ale přeci jen v poslední době nad sebou začínám pochybovat. Jsem normální? Proč se nedokážu vybrečet před manželem nebo kamarádkou? Neskončím jako alkoholik (teda podotýkám, že v mezidobí piji jen výjimečně a to max. 2 dcl…)? Proč se tyhle splíny či chcete-li depky stále opakují? Víte, že někdy závidím slabým ženám, které bez manžela neudělají ani ránu? Myslíte, že bych měla navštívit nějakého psychiatra?

Monika