Reklama
Včera jsem si šla zacvičit step aerobik. Těšila jsem se po vánoční přestávce jak na cvičení, tak na cvičenky, jak si poklidně zacvičíme, dáme si kafčo, probereme, jak jde život. Prostě normálka. Jen jsem ale otevřela dveře a chystala se sejít patro k recepci, pochopila jsem, že dneska bude všechno jinak. Jindy tiché schodiště bylo plné halasu, hluku, výkřiků a funění.
Nejprve jsem nevěřícně vycouvala za dveře, abych se přesvědčila, že jsem tu opravdu správně. Teprve pak jsem začala opatrně sestupovat dolů. Plížila jsem se po schodech v očekávání nějaké příšerné události typu výbuch teroristické pumy. K mému upřímnému překvapení fitko vypadalo poměrně neporušeně, ale co se dělo za recepcí.....stálo tam asi 15 lidí, kteří pokřikovali na ubohou recepční Álu, která lítala jak hadr na holi a v očividném chaosu dávala ženám klíčky od mužských šaten, sypala na zem mince a do toho se hádala s pánem, který se vehementně dožadoval vstupu do totálně přeplněné posilovny.
Hádka obrátila můj zrak k posilovně...ty brďo, tak odtud pocházely ty šílené zvuky....všechny stroje byly obsazeny potícími se lidmi, výkřiky usilovných kulturistů, jindy velmi řídké, dnes zněly sborem. Nad tím vším se linul velmi silný odér zpocených těl, který ani výkonná klimatizace nedokázala odstranit.
Mezitím jsem se propracovala ke klíčku od šatny. Ála na mě vrhla ztrápený pohled, který jsem pochopila až když jsem zjistila, že moje skříňka se nachází kdesi u stropu a má velikost krabice od bot. Rychlým pohledem kolem sebe jsem ale zjistila, že ještě patřím mezi ty šťastnější, protože řada žen neměla skříňky vůbec a vršila hory zimního oblečení na lavičky.
Snad aspoň to cvičení bude dneska normální. Nebylo. Jindy poloprázdný cvičební sál byl zcela zaplněný. Při cvičení jsem místo obvyklých legrácek cvičitelky případně záludností sestavy sledovala okolní stepy (abych se o nějaký nepřerazila) a spolucvičenky, které pravidelně vykračovaly na opačnou stranu, což bylo zdrojem častých srážek. Každý krok spojeného davu cvičenek rozduněl tělocvičnu mohutnou ozvěnou a myslím, že včera jsem plně pochopila pocity tisícihlavého pochodujícího davu vojáků.
Po vystáté frontě na sprchu jsem se u baru zhroutila na deset minut na džus. Posilovna se už trochu vyprázdnila a dalo se i mluvit, byť zvýšeným hlasem. Petr, majitel fitka, usedl proti mě. „Co se tu proboha dneska děje?“ Petr si mnul ruce: “Normální novoroční šrumec. Znáš to... předsevzetí...“ „Jak dlouho to vydrží?“, zaúpěla jsem zděšeně. „Jo děvče, dělám v tomhle byznysu už deset let...za měsíc tu nebude ani noha, bohužel,“ odvětil smutně Petr. Uf, to se mi ulevilo. Po pravdě řečeno, kdybych tu dneska byla poprvé já, tak sem už nikdy nepáchnu a nechám posilovnu a cvičení cvokům, co na to mají nervy. Ještě, že ti tatíci s bříšky a korpulentní dámy nevědí, že normálně je to pohoda, pohodička :-)
Dám si teď 14 dní pauzu a až se situace uklidní, zajdu si zavtipkovat s cvičitelkou, probrat denní trable se spolucvičenkama no a samozřejmě si protáhnout tělo. Cvičit se nemá s odporem ale s chutí! Škoda, že to novoročáci nevědí a asi se to chuděry nikdy nedozvědí.

medved