Zdraví

Studený klystýr by z jednoho vyhnal duši, natož dítě.

Na internetovém magazínu www.novinky.cz nás včera zaujal článek, ve kterém autorka popisuje své zážitky z porodnice. Tento článek byl vlastně už několikátým v sérii, která na novinkách vychází už od začátku října. Se svolením tohoto internetového deníku vybíráme z velmi dlouhého článku několik pasáží, protože si myslíme, že by vás autorčiny názory a zkušenosti mohly zajímat. Jsme zvědaví na vaše reakce.

„…Otěhotněla jsem ve dvaadvaceti. Začátek porodu jsem mylně pokládala za úplavici (salmonelóza tehdy ještě nefrčela). Zdravotníci mě však vyvedli z omylu — toho úplavicového i toho, že porod má být krásným a nevšedním zážitkem. Posloužil jim k tomu účelu studený klystýr, tupé holení, zaneřáděný záchod, doktor „Flaksa“ se svými skoky na břicho a fackami i sestra s chováním bachařky nejvyšší nápravné skupiny. Dost mě také vzalo, že konečným produktem toho všeho nebyl očekávaný Jeníček, ale Janička…“
„…Ale abych celou situaci osvětlila i pánům. Představte si, že byste nějakým omylem rozkročmo dopadli třeba na pilu. Hrůza, co? Doktor by vám bebíčko sešil, ale znáte to, nejvíc začíná zranění bolet při hojení, takže byste si nemohli pár dnů pořádně sednout a o nějaké ladné chůzi byste mohli leda snít. Ale to by nebylo všechno. Pro věčné krvácení byste museli mezi nohama nosit něco savého. Dnes už to není problém — vždyť jste všichni jistě viděli reklamy — bezpečí s křidélky, hebkost s postranními drážkami, tři lepící proužky zaručující další bezpečnost…
Ale před šestnácti lety takový komfort nepanoval. A i kdyby — „lidumilná“ nemocniční pravidla by vám ho nedovolila využít. My, rodičky, jsme musely užívat vložky erární — z tvrdé buničiny, drsné jak šmirgl. Zkrátka, pánové, zkuste si mezi nohy složit třeba Mladou frontu, ta má dostatek stránek, aby iluze tehdejšího „komfortu“ byla dokonalá. A nezapomeňte si k tomu přimyslet ten na pile rozseknutý rozkrok…“
„…Když jsem se zmiňovala o nalitých ňadrech — příroda se nějak zmýlila a obdařila mě velkokapacitní výrobnou mléka, jako kdybych měla živit regiment. A přitom ten můj drobínek jen chrněl a chrněl a o nějakém savém reflexu neměl ani zdání. Docela mě to štvalo. Jednak jsem se s velkonohou Janičkou chtěla blíže seznámit, jednak jsem chtěla trochu ulevit mléčnému baru. Zkoušela jsem to podivné stvoření nějak probudit: lechtala jsem ho na nožičkách, tahala za uši, cvrnkala do nosu a štípala do tváří. Marně. Spalo to a spalo. Tak proběhl celý den…“
Když se konečně Janička rozhodla něco pojíst, vyvstal problém: jak na to? Službu konající sestra tvrdila, že kojit je nejlepší vsedě. Zapomněla dodat, že jak pro koho. Sedět jsem vzhledem k bolavému pozadí příliš nemohla a ke všemu hroty mých ozdob vždy směřovaly vzhůru. Kdybych měla dítě kojit vsedě, musela bych ho zvedat do výšky k bradavkám trčícím k nebesům, nebo se k němu hrbit jako Quasimodo. Zvolila jsem proto raději I ta měla svá úskalí, především proleženou nemocniční postel. Položila jsem dítě na její okraj a ledva jsem se k němu snažila přitočit, skutálelo se to hladové a řvoucí robě doprostřed vyleženého dolíku, tváří do matrace. Nikdy jsem nebyla dostatečně pohotová a vždycky jsem ho zalehla. Problém skutálení nakonec vyřešila zarážka zhotovená z ručníku.
Konzumace byla tedy zajištěna, ale dcera pila jak střídmý kolibřík. Mléčný bar i nadále trpěl přebytky a nutil mě pohybovati se s rozpřaženýma rukama. Nebyla jsem v tom sama. Podobně na tom byla i cikánečka Monika a maminka ze sousední postele. Ty to ale řešily dokrmováním cizích hladových pacholat, jejichž matkám příroda nenadělila dostatečné zásoby. K tomu jsem se nedokázala přinutit — nějak jsem si nemohla zvyknout na dítě vlastní, natož abych brala do náručí cizí. Brrr!
„Ukažte, ženská nešťastná!“ zvolala jednou starší sestra, když viděla, jak se trápím. „To chce vodstříknout!“ a popadla mě za ňadro úchopem, který používala má babička při dojení krávy. Jenže kráva na to byla stavěná, a já nikoli! Zařvala jsem jako — no jako kráva. „No tak nic, nó,“ povídá zklamaná sestřička. „Tak si řekněte v sesterně vo vodsávačku!“ Dala jsem na její radu. A udělala dobře. Tahle jednoduchá baňka s balónkem podstatně ulevila mému mléčnému baru.
Kromě kojení a přebalování se dalo už jedině spát, povídat si s ostatními matkami, chodit na záchod a do sprchy. Jenže — záchod byl na celé patro jeden (slovy JEDEN!). Byla to dlouhá a úzká místnůstka, která se nedala zamknout. Ani kliku si člověk nemohl podržet, neboť na ni nedosáhl. Nějaká mazaná rodička to vyřešila — přivázala ke klice obinadlo a tím jste se mohli z mísy jistit. Jenže jaképak vysedávání, co chvíli někdo ramploval dveřmi a bylo po soukromí.
Zbývaly sprchy. Ty byly tři. Alespoň zpočátku. Pak se ale nějaké rodičce — nevím jak — podařilo v jedné ze sprch utrousit — no — bobeček. Dotyčná maminka byla asi trochu čuně a předmět doličný neuklidila. To vyvolalo tuze velký povyk…“
Už v prvním díle jsem se zmiňovala, že v nemocnici vládli zdravotníci rukou železnou, ale skutečné panování třímaly madam soudružky uklizečky, jakožto vrchní zástupkyně vládnoucího proletariátu. A to se potvrdilo právě v tomto případě. „Kerý prase se vysralo ve sprchách!“ ozval se nemocniční chodbou uklizeččin ječák. „Já tady nejsem vod toho, abych uklízela po prasatech! To hovno musí vidět vrchní sestra!“ vyslovila se madam soudružka uklizečka kategoricky. Proč požadovala vrchní sestru, nevím. Snad aby při spatření oné hrůzy tato pochopila tragickou hloubku uklizeččina údělu. „Jenže vrchní má až do konce týdne dovolenou,“ zaslechly jsme nesmělý hlas jednoho z lékařů. „Tak tam to hovno zůstane, dokud se nevrátí!“ A ono tam vážně zůstalo. Opuštěno seschlo do velikosti hrášku, aby si ho mohla vrchní sestra vychutnat…“
„…I mezi maminkami se občas objevily exotky. Naproti mně ležela mladá žena — manželka vojenského důstojníka, též řečeného lampasáka či gumy zelené. Tehdy se říkalo, že lampasáka si může vzít jedině slepice. Vojáci z povolání prominou, ale soudit jen podle této maminky, dala bych těm řečem za pravdu.
Zmíněná dáma povila asi pětikilového pořeza, takové bělostné, sádelnaté cosi, co dokázalo strašlivě řvát. Ačkoli jsme byly na dětský křik zvyklé a vzbudit nás dokázal jen pláč vlastního dítěte, tenhle nařvaný spratek byl výjimkou. Ječel tak, že nemohly spát ani ty nejotužilejší. A paní lampasáková proti tomu ani nic nedělala. Místo aby se hajzlíka uřvaného snažila utišit kojením, přebalením nebo chováním, jen na něj zbožně civěla a usmívala se jako idiot. Když už sádelňák řval tak, že vibrovaly okenní tabulky, jen zasněně pronesla: „Patričku, ty budeš vojákem jako tatínek! Vždyť už dokážeš řvát jako on na cvičáku!“
„…Na závěr jsem vám, milí čtenáři, slíbila vyvrátit několik mýtů. Nuže: Vy, budoucí maminky, až přijdete do jiného stavu a místo očekávané radosti a slastného vytržení nad tím zázrakem (o němž tak rády hovoří knihy a všelijaké hvězdičky vystavující na odiv svá břicha v novinách i v televizi) pocítíte zprvu jen strach, nevolnost a neklid, nermuťte se a nevyčítejte si to. Je to přirozené a máte na to právo. Vždyť jste v JINÉM stavu.
Je také docela možné, že neucítíte žádné „slastné osvícení“ ani při prvním spatření svého dítěte. Ani toho se nelekejte. Po takové dřině není divu, že pocítíte jen únavu a přechodnou lhostejnost. Zvláště jste-li prvnička a na dítě jste se nechystala několik let dopředu…“
„…Miminka prý voní. No to snad mohl vymyslet jen ten, kdo je spatřil čerstvě vykoupaná a převlečená. Ve skutečnosti miminka páchnou. Smrdí jako tchoři! No, jen se zkuste živit pouze mlékem. Pak uvidíte, jak budete „vonět“! Nezapomeňte, že miminka nejen kakají a čůrají, ale také krkají a blinkají. Ale to je přece lidské, tak to má být. Jen je třeba na to pamatovat a neočekávat nemožné…“ „…A co říci závěrem? Můj příběh se odehrál v roce 1985. Dnes se něco podobného snad už ani stát nemůže. A kdyby, věřím, že vy se nedáte. Nastupující generace už nejsou tak zakřiknuté a hloupé jako my. A to je dobře!
Ta příšerná porodnice už neexistuje, sestra-bachařka je asi v důchodu, a představte si, doktor Flaksa dosud žije. Jen by mě zajímalo, zda ta elévka, která mě při porodu pohladila po tváři, zůstala „u řemesla“ a zda se nestala stejně apatickou a neosobní, jako její starší kolegyně. Byla by to škoda. Protože vlídnost, soucit a úsměv zmohou mnohdy víc než drahé léky a vybavení. A jsou zadarmo!
Přeji všem budoucím maminkám krásný porod, zdravé děti a mnoho štěstí…“

Ivana Šimoníková

Kompletní znění článku najdete na této internetové adrese.

Předcházející články k tomuto tématu najdete zde:
První díl
Druhý díl
Třetí díl
Čtvrtý díl
   
01.11.2001 - Zdraví - autor: Jiný autor

Komentáře:

  1. avatar
    [51] Ťapina [*]

    Bóže, to už bych po pár dnech to hovno šla uklidit sama To byly zážitky

    superkarma: 0 06.12.2003, 22:59:47
  2. avatar
    [50] Simba [*]

    To nemá chybu . Skvěle napsané, na erární vložky jsem málem zapomněla. Ten návod s Mladou frontou je taky dobrý.

    superkarma: 0 16.11.2003, 09:02:28
  3. avatar
    [46] Veruška [*]

    Myslím, že trochu nadhledu při čtení tohoto článku by všem neuškodilo! Článek mi přišel vtipný a každý, kdo není pokrytec nebude porod vychvalovat, jak je úžasný a jak miluje vůni pokakaných plenek! Asi se už neumíme samy sobě zasmát - zato na WC auditoriu se to h...y, průmy atd. jen hemží. Z toho je zas špatně mě a vtipné mi to nepřijde už vůbec, spíš trapné.

    superkarma: 0 06.11.2001, 15:35:33
  4. avatar
    [45] Veruška [*]

    Myslím, že trochu nadhledu při čtení tohoto článku by všem neuškodilo! Článek mi přišel vtipný a každý, kdo není pokrytec nebude porod vychvalovat, jak je úžasný a jak miluje vůni pokakaných plenek! Asi se už neumíme samy sobě zasmát - zato na WC auditoriu se to h...y, průmy atd. jen hemží. Z toho je zas špatně mě a vtipné mi to nepřijde už vůbec, spíš trapné.

    superkarma: 0 06.11.2001, 15:34:33
  5. avatar
    [43] Lotka [*]

    To protože ještě žádný nemáš!

    superkarma: 0 05.11.2001, 16:04:16
  6. avatar
    [42] *daisy* [*]

    Heh,tak jsem si to vsechno procetla a zjististila jsem, ze jsem asi nenormalni. Deti jsem pravda zatim nemela, a mozna se to po porodu zmeni, ale proste mi miminka ne vzdycky voni (asi opravdu jen okoupana, ale jak si ublinknou :-(, tak to zrovna neni ono). A ze ti kriklouni dovedou poradne lezt na nervy, to je taky fakt (z maminy strany jsou obvykle velke rodinne akce, a protoze jsem z tech mladsich sestrenic, tak hlidani pripadne povetsinou na mne)... Ale kazdopadne to nijak nemeni moji touhu mit mimi a nepochybuju o tom, ze ho budu milovat.. :-) Proste si jen myslim, ze nekdy mimco neni opravdu to nejzlatejsi zlaticko a poklad :-)

    superkarma: 0 05.11.2001, 13:46:33
  7. avatar
    [41] Lotka [*]

    Matiee, ale já si fakt myslím, že miminka voní. Když kojíš, tak oba voníte takovou zvláštní miminkovskou vůní a ta je moc příjemná.

    superkarma: 0 02.11.2001, 16:42:54
  8. avatar
    [38] Smajlinka [*]

    Víte, co se týče lidí, opravdu asi nejde o to, v jaké politické éře se rodí. Myslím, že jde taky o porodní metody. Dříve nějaké alternativní vůbec nepřicházely v úvahu. Dnes se s nimi už běžně v leckterých porodnicích počítá. To by se dříve opravdu nesmělo... nemyslíte?

    superkarma: 0 02.11.2001, 10:58:15
  9. avatar
    [37] Smajlinka [*]

    Víte, co se týče lidí, opravdu asi nejde o to, v jaké politické éře se rodí. Myslím, že jde taky o porodní metody. Dříve nějaké alternativní vůbec nepřicházely v úvahu. Dnes se s nimi už běžně v leckterých porodnicích počítá. To by se dříve opravdu nesmělo... nemyslíte?

    superkarma: 0 02.11.2001, 09:55:41
  10. avatar
    [32] Deja [*]

    Mamino, nedá mi to a musím se připojit. Napsala jsi to opravdu moc hezky. Také jsem rodila za totáče, také jsem se bála, také personál nebyl zrovna milý, ale rodila jsem své syny a přes všechno nepříjemné jsem byla šťastná, že jsem to dokázala a ty své dva zázraky přivedla na svět. Časem se na bolest i ty nepříjemnosti zapomene.
    Myslím, že Ivana svůj článek jen napsala z jiného úhlu pohledu.

    superkarma: 0 01.11.2001, 19:41:49
  11. avatar
    [31] mamina [*]

    Ahoj Ivko, líbí se mi tvoje články, jsem ráda, že se našla žena , která umí popsat i drsné chvíle ze života ženy humorně. Těhotenství je velká věc a v ženě od samého počátku těhotenství probíhají velké věci (mě např. nikdy nebylo špatně, nezvracela jsem, ale tak příšerně mne bolelo v kříži ,že to zažil snad málokdo ), a někdy ta chemie v člověku nadělá pěkný zmatek. Já jsem otěhotněla skoro ve třiceti, miminko bylo neplánované, ale chtěné a nemyslím si, že jsem byla psychicky nevyzrálá (dítě jsme chtěli už 10 let, spíš to pak byl problém pro manžela) a dneska jsem se už vůbec nestydím že jsem po porodu , kdy jsem měla horečky a zaštupované břicho, ránu, jako by mě tam kopnul kůň, vůbec necítila takové ty vznešené maminkovské pocity, vůbec nejvíc jsme chtěla nebejt. Štvaly mne sestry na JIPce, co mi říkaly, že támhleta bába měla stejnou operaci jako já a už je jako čiperka, zatímco mne musejí obskakovat, další sestry se hloupě divily, že ještě nemám mlíko a nekojím(snad jsem měla otočit kohoutkem, aby se spustilo, ne?, bylo hodně dalších roztomilostí od personálu, a pak mi vadily ostatní maminy na pokoji, že se zotavují líp, že si povídají, že mají děti u sebe a ty že mi nedovolí odpočívat, alespoň jedno se dožadovalo pozornosti, vadilo mi když i přinesly tu moji, protože se ve tři ráno dožadovala krmení. Když nás potom pouštěli domů, moje pocity se smrskly do jediného: Hlavně mě s tím dítětem nenechávejte samotnou!!! Dělo se to nějak nezávisle na mé vůli, sice jsem byla pyšná mamina, ale ten vztah matka a dítě se vyvíjel nějak postupně, nebylo to souznění hned porodem. Ještě půl roku po porodu jsem cítila ne porodní, ale poporodní bolesti. (Dobře se mi sedělo. :o)))) ) Tohle jsem nikdy nemohla říct ani své matce, ta by si hned myslela bůhvíco, jak jsem vadná. Časem jsem poznala to pravé štěstí, když dítě pije a vy jste pro něj vším. Všechno je v psychice a pokud tělo netrápí nějaké další nemoci, tak se časem všechno srovná. Vy dámy, které jste dosud nerodily, nebojte se toho, děti se rodí pořád a kdyby nebylo bolesti, nebylo by ani štěstí. Jen si vyberte ty správné tatínky a o to budete mít lehčí.

    superkarma: 0 01.11.2001, 17:45:22
  12. avatar
    [24] Lotka [*]

    Ale jinak si myslím, že miminka a maminky voní. A to moc krásně.

    superkarma: 0 01.11.2001, 13:53:04
  13. avatar
    [23] Lotka [*]

    Holky, věřte nevěřte, za komunistů se opravdu takhle úděsně rodilo. Ale můžu vás uklidnit - zkusila jsem si i porod v této době a ten se k tomu prvnímu před 15ti lety nedá vůbec přirovnat.

    superkarma: 0 01.11.2001, 13:51:16
  14. avatar
    [11] Smajlinka [*]

    Myslím, že autorka to popisuje zcela realisticky. Já sama jsem se narodila sice už v roce 77 a sestra v 79-tém, ale poměry se podle článku autorky moc za ty leta nezměnily. Při mém porodu si mamka na jedinou světlou chvilku stejně jako autorka pamatuje na mladého eléva, který s ní celý porod prožil tak, že se ho mohla držet za ruku a rukáv bílého pláště... Jinak co vyprávěla byla naprostá hrůza! Nezájem, zima, samota... Brrrr...
    Při rození sestry o dva roky později jí nestihli v porodnici dát klystýr. No, a vidíte, všechno co měla ve střevech muselo odejít při porodu... A aby toho nebylo málo, když už cítila, že má sestra přijde co chvíli na svět a že ji "vyplivne", musela volat sestry a doktora, kteří se něčím náramně bavili, aby ji šli chytat! Volala na ně:"Pane doktore já už budu rodit!", nechucený doktor k ní pomalu šel a říkal:"Však roďte!", ale máma to zadržovala, aby jí ta moje ségra opravdu nevypadla na zem...
    A na sešívání rozstříhnuté hráze má bohužel stejné vzpomínky jako autorka... Musím říct, že je to opravdu tak, jak psal sám život. Doufám tedy, že psal. Že až půjdu rodit já, už tohle snad nezažiju...

    superkarma: 0 01.11.2001, 09:07:58

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Anketa: Výživa v nemoci
Hledáme čtenářky, které rády čtou knihy
Anketní otázky pro čtenářky, které chtějí testovat Canesten Intim Gel
Anketa: Bolí vás záda?

Náš tip

Doporučujeme