Pamatujete na výrazné líčení konce 70. a 80.let? Fialové rtěnky, modré, růžové stíny, zelené řasenky, výrazné linky a červené tvářenky. Pod to pokud možno silný make-up (oranžový Dermacol). V deváté třídě jsem obdržela občanku, průkaz totožnosti, ale pro mne především doklad o mé dospělosti. Byla jsem oprávněně přesvědčená, že když mám tuhle knížečku s 2 roky starou fotkou, mám právo se chovat dospěle a taky tak samozřejmě vypadat.

 

S kamarádkou, která byla stejného názoru jsme usoudily, že k naší dospělosti patří i líčení. Už přece nejsme žádné školačky s copánky a sukénkou na šle.Teď už nikdo nemůže nic namítat, že budeme „upravené“ dle poslední módy.  A tak jsme se dohodly, že brzo vstaneme, sejdeme se u ní a vytvoříme si ten správný make-up. Vytáhly jsme šminky a zapracovaly na zkrášlení našich „obyčejných, „nahých“ tváří. Připadaly jsme si neodolatelné. Vešly jsme do třídy s přezíravými pohledy a sledovaly jaké budou reakce. Někteří nebo spíše některé, nás pomlouvali a pubertální spolužáci nás rozpačitě okukovali . Ale my jsme se považovaly za hvězdy a ostatní pro nás byli závistivé, nevyzrálé a zaostalé děti.

 

První hodina proběhla v pořádku. Důchodce Boháček se zaobíral především svými nerosty a žáky při výkladu téměř nevnímal. Na řadě byla čeština a obávaná Růža Urbanová. „Stará panna“ žijící jen gramatikou a povinnou literaturou sice neslyšela na levé ucho, zato zrak měla ostříží. Zkontrolovala docházku, nadechla se, aby nám sdělila, co budeme dnes probírat. Jenže její pohled zabloudil do třetí lavice u okna. „Co to máte na obličeji?!“ Drze jsme odpověděly, že make-up a nikde se nepíše, že bychom nemohly chodit do školy namalované. Naše argumenty nebyly vyslyšeny. „Okamžitě se běžte umýt!“. Pochopily jsme, že neobstojíme a  uraženě odešly na záchod. Studenou vodou a mýdlem jsme smývaly naše perfektní nalíčení. Jenže řasenka, stíny a linky vytvořily kompaktní „mazanici“, takže jsme vypadaly jako horničtí učni, kterým dal někdo pořádně přes ústa. Nicméně podařilo se nám se vydrhnout aspoň tak, že jsme mohly vyjít na chodbu. Ponížené, nepochopené jsme se vrátily do třídy. Tím to neskončilo. Musely jsme předložit žákovské knížky, kde bylo zapsáno, že jsme přišly do školy zmalované jak cínoví vojáčci, porušily jsme tím školní řád a jestli se to bude opakovat, hrozí nám třídní důtka.


S obavami jsem doma ukázala poznámku. Tatínek se rozesmál a vzpomněl film „Marečku, podejte mi pero“, kde „žák“ večerní školy Kemr se ptá, zda-li má chodit do školy oholen, protože když se holí tak krvácí. Napsal do žákajdy, že se to už opakovat nebude a pokud ano, tak že si to se mnou vyřídí – zmaluje mne, ale na jiných místech, která nejsou při běžném pohledu vidět.

A jak to bylo dál? S líčením jsem počkala na střední školu a dávala jsem tomu co proto. Tam naštěstí nebyla žádná Růža a konečně jsem si mohla připadat nejen dospělá, ale i neodolatelně krásná....

A co vy ženy-in?
Chodily jste do školy nalíčené?
Posílali vás učitelé umýt?
A co vaše dcery - líčí se do školy?
Pokud ano, souhlasíte s tím?
Hodí se líčení do školy?

Napište, ať vím, že jsem tak nedopadla sama, ale že nás bylo víc..

Reklama