.

Sedím na gauči a poslouchám smutné písničky a hlavou se mi honí nejkrásnější chvíle mého života… chvíle s Jirkou, mojí největší lá

Bulvár

Sedím na gauči a poslouchám smutné písničky a hlavou se mi honí nejkrásnější chvíle mého života… chvíle s Jirkou, mojí největší lá


Soutěžní povídka č. 7:

Sedím na gauči a poslouchám smutný písničky a hlavou se mi honí nejkrásnější chvíle mého života…  chvíle s Jirkou, mojí největší láskou. Bohužel to skončilo, Jirka dodělal školu a odjel zpátky domů. Bydlel u nás ve městě na intru.

Oba jsme se tenkrát shodli na tom, že láska na dálku by neměla cenu. Ale proč zrovna můj pohádkový princ musí bydlet tak daleko? Není to tak dlouho, co jsme spolu byli celý týden na chtě jen sami dva. Tenkrát už nám oběma bylo jasné, že je to naposled. Tak jsme si to užívali se vším všudy. Bylo to nádherné… Když jsme se pak loučili, brečela jsem jako želva. Jirka se tenkrát ode mne nemohl odtrnout a ještě několikrát mi zkoušel navrhnout, abychom to přece jenom zkusili. Řekla jsem mu, že to nebude mít cenu, a vběhla jsem do vlaku.

Z mého nádherného vzpomínání mě najednou vytrhl známý hlas. Rychle jsem se otočila a nevěřila svým očím. U naší branky stál Jirka! Ihned jsem vylítla k němu. Srdíčko mi bušilo až v žaludku, nebyla jsem schopna ničeho jiného než nechápavého úsměvu. „To mi ani nedáš pusu?“ řekl s úsměvem. Konečně jsem se vzpamatovala a skočila jsem mu kolem krku. „Bacha, ať mě neudusíš,“ smál se. „Co tady děláš? …dyť jsme si řekli, že je konec?“ Zeptala jsem se se slzami v očích. „Přijel jsem se na tebe podívat. Chtěl jsem vědět, co asi děláš, jestli už třeba někoho máš a tak. Navíc se mi strašně stýskalo!“

Odpovídat jsem ani nemusela, jen jsem ho objala. Večer jsme se rozhodli, že vyrazíme na véču a zatancovat si. Strašně jsem se těšila, ale zároveň i bála. Připravovala jsem se, jak mu „to“ řeknu. Večeře při svíčkách byla úžasná a vůbec se mi nechtělo mluvit o vážných věcech, chtěla jsem si tenhle okamžik vychutnat do poslední kapky. Zítra odjede a vše zase bude jako před tím, myslela jsem si.

Najednou DJ pustil krásnou písničku a Jirka mě vyzval k tanci. Začala jsem se chvět, bylo to totiž „naše písnička“! V duchu jsem si říkala, proč musel přijet zrovna dnes, když… Já mu to prostě nemůžu říct. Rozhodnu i za něj a basta. Přitiskla jsem se k němu a Jirka mi začal šeptat: „Přijel jsem za tebou a chci řešit nás. Byla jsi často sama, já pořád neměl čas, ale to se změní, bude to zas krásný! Myslel jsem, že půjde na tebe zapomenout, ale mýlil jsem se. Nemůžu bez tebe být už ani na vteřinu. Strašně jsi mi chyběla.“
 
Proč si s námi osud tak hraje? Neudržím se a začnu brečet, kdyby tak věděl. „Neplakej andílku, už budeme pořád spolu, slibuju! Raději si půjdeme sednout, ne? Nebo víš co? Zvu tě na panáka!“ Snažil se mě Jirka uklidnit. „Promiň, ale nemůžu, šla bych spíš ven,“ řekla jsem a utřela si slzy. Konečně čerstvý vzduch! To jsem potřebovala. Jdeme s Jirkou vedle sebe, držíme se za ruce a sedáme si na lavičku. Jirka mi nabídl cigaretu na uklidnění. Odmítla jsem. „Co je s tebou, myšičko? Jsi nemocná? Celý večer jen kola a džus, co je s tebou?“ Slzy se mi opět nahrnuly do očí.

Musí to přece vědět, je to přece i jeho věc… „Jirko, chci, abys věděl, že od tebe nic nechci! Kdybys nepřijel, tak bys ani nic nevěděl. Jenže… vlastně na to máš právo! Jsem těhotná… Ježišmarjá, tak řekni něco, prosím.“

„Co?“ vykřikne do ticha a v jeho zelených očích rozeznávám záblesky štěstí. „TY… ty budeš mít miminko? MY budeme mít miminko?“ rozkřičí se radostí a začne mě objímat. „Jak dlouho to víš? To je skvělý! Jsem šťastnej,“ chrlí ze sebe mezi polibky.
„Jsem ve druhým měsíci. Právě dneska jsem se to dozvěděla.“ Byla jsem z toho v šoku, takovouhle reakci jsem nečekala. Jirka chtěl přeci ještě studovat, cestovat a prostě si užívat života, jak říkal „na plný pecky“! Najednou se ale zarazil: „Počkej, doufám, že nechceš jít na potrat?“ Tak o tom jsem nepřemýšlela ani minutu. Jak bych mohla zahodit něco, co je součástí toho nejfantastičtějšího kluka? To malé, do této doby, pro mě byla vzpomínka na naši velkou lásku. Teď už ale vím, že to není „jen“ vzpomínka, ale „důkaz“ naší velké lásky!

Jirka mi řekl, že má pro mě taky překvapení. Našel si práci u nás ve městě a chce se k nám natrvalo přestěhovat. Mám pocit, že je to jen sen! Konečně začneme žít, jak jsme si spolu představovali, jako rodina! Ucítila jsem Jirkovu ruku, jak mě hladí po bříšku… a co se dělo ten večer a další dny, to už si domyslete.
 
Kamila

Vyberte nejlepší povídku! Hlasovat můžete ZDE!

   
08.02.2008 - Společnost - autor: Marie Šrámková

Komentáře:

  1. avatar
    [6] edith1975 [*]

    Mně by zajímalo, jestli je to podle pravdy nemá měla pisatelka bujnou fantazii.

    superkarma: 0 11.02.2008, 18:31:49
  2. avatar
    [5] Brituš [*]

    Náhodou,...

    superkarma: 0 09.02.2008, 22:15:54
  3. [4] vobo1 [*]

    jsem pro záporné body,to asi ani nemůže v reálu přihodit!

    superkarma: 0 08.02.2008, 22:32:33
  4. avatar
    [3] Rybulka [*]

    OMG

    superkarma: 0 08.02.2008, 10:20:16
  5. [2] Pavla_b [*]

    na véču

    superkarma: 0 08.02.2008, 08:44:52
  6. avatar
    [1] teb [*]

    Jéžiš, to je jak z Brava!!!

    superkarma: 0 08.02.2008, 07:36:53

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Náš tip

Doporučujeme