Bulvár

ZENA-IN

„Crr, crr, crr, …“

     Jako obvykle jsem byla probuzena tím nepříjemným zvukem, který mě provázel každé ráno. Nejvíce jsem ho nenáviděla po probdělých nocích. Včera slavili všichni zamilovaní sv.Valentýna a já slíbila, že na něj budu myslet. Možná to ani nevěděl, ale to mi nemohlo zkazit dnešní den. Ani jsem si nevšimla, kterou nohou jsem vstávala, ale první kroky vedly k rádiu. Asi to nebylo tak nezdařilé ráno, jak se zdálo. Ve chvíli, kdy se kuchyní linuly tóny mé oblíbené písně „You are not alone“, jsem nabývala  stále většího dojmu, že dnes se mi splní mé životní přání.

 

     Hučení páry linoucí se z čajníku přehlušovalo ranní zprávy.

 

     „Ivan Lendl byl poražen…,“ doufám, že si moje kamarádka Edita na jeho vítězství nevsadila…

 

     „Sněhová kalamita ohrozila lidské životy v okresu Ústí nad Orlicí, počty raněných…“

 

     Byla jsem zděšena, už jsem nestačila postřehnout, kolik lidí bylo raněno, protože jsem utíkala k telefonu. Nemohla jsem se zbavit pocitu, že někdo mému srdci blízký je v nebezpečí života. Zbrkle jsem vyťukala číslo informačních služeb a snažila jsem se získat podrobnější zprávy o této situaci. Byla to vesnice, kde žil právě on… jedna část této obce byla v ohrožení života… Telefonní spojení záhadně vypadlo. Vzpomněla jsem si na to, jak mi vyprávěl , jak se jim voda valila polovinou domu. Bylo mi ihned jasné, že patří mezi onu oblast, která je ohrožena. Možná mě nenáviděl, ale já jsem věděla, že dokud ho neuvidím a nebudu se moci zúčastnit pomoci, nebude můj život naplněn. Byla ta pravá chvíle, kdy bojovat za svou víru v něho a v budoucnost…

 

     Připravila jsem obvazy, léky a termosky na horký čaj. Nejrychlejším dopravním prostředkem pro mě bylo kolo, jiná možnost už nebyla. Přioblékla jsem si dvě vrstvy oblečení. První kopec mě zahřál natolik, že krůpěje potu mi postupně zamrzaly na čele. Kopec byl první překážkou z mnoha, a tak jsem se nevzdávala a pokračovala stále po té známé silnici. Překonala jsem už šest kilometrů a cíl mi byl stále blíž. Objevovaly se stále větší nánosy sněhu a já pochopila, že se budu muset spolehnout na mé nohy. Své kolo jsem měla ráda, ale jeho život mi byl dražší. Cesta ubíhala stále pomaleji, a tak jsem se vzpomínala na naše společné zážitky. Jak mě tenkrát chtěl svést, ať okusím alkohol a já ho přesvědčila natolik, že jsme skončili u kávy. Právě ten večer mi prozradil, kde bydlí a mnoho osobních pocitů, problémů… Musela jsem se soustředit na cestu. Závěje byly čím dál tím víc hlubší a s mojí výškou jsem se necítila obzvlášť jistá. Uviděla jsem první domy. Byl to nepopsatelný pocit bezmocnosti… Dodala jsem si dušeních sil a pospíchala jsem na pomoc. Trvalo to ještě dvě hodiny, než jsem nalezla jeho bydliště. Ačkoliv jsem byla varována, vrhla jsem se ke dveřím, které tak zdaleka nevypadaly a snažila jsem se je otevřít. Byla jsem obklopena neskutečným množstvím sněhu, ale stále jsem věřila tomu, že ho zachráním. Hrabala jsem, hrabala, hrabala, hrabala,…

 

     Slyším hlasy…

 

     „Nikdy bych nevěřila tomu, že ji napadne takové bláznovství.“

 

     „Proč vůbec šla pomoci?“

 

     „Je mi ho líto, měl velkou šanci, že se dostane na vysokou.“

 

     „Myslíte, že se ještě probudí?“

 

     …nevím, kde to jsem, ale andělský sbor to asi nebude, i když ta hudba je přímo andělská…pokojem se linou tóny mé oblíbené písně…You are not alone, I am here with you, … …nevěřím tomu, co slyším, a tak to musím zkontrolovat očima. Otvírám víčka a jsem oslepena paprsky zářivky. Je to má rodina, přátelé, Edita. Byla to ona, kdo mi pustil tu píseň, ano, byla to ona. Z úst se mi line jeho jméno.

 

     „Kde je?“

 

     Nikdo se neodvažuje otevřít ústa a odpovědět, mám pocit, že ztrácím sluch anebo mi něco tají? Za ruku mě chytá jeden neznámý muž.

 

     „Já jsem jeho brácha.“

 

     Nemůžu ho nechat bez povšimnutí, je celý rozesmutnělý.  

 

     „A kde je?“

 

     Nestačím říct všechny mé dotazy najednou, ale proč všichni mlčí? Ticho, ticho, ticho,…

 

     „Už není mezi námi…“

 

     Chovám se jak malý dítě.

 

     „Vždyť to taky vím, slepá ještě nejsem.“

 

     Někdy to dá mnoho práce pochopit to, co nechceme slyšet.

 

     „Zamrznul v zahradě, když se vracel z hospody domů…“

 

     Nevím, jestli tohle je špatný sen, ale tohle přece nemůže být pravda.

 

     „Víš, včera jsme byli spolu a on mi řekl, že neví, jak ti má říct, že tě má rád, a potom jsme šli do hospody. On se tam zdržel dýl než já…a pak přišla ta vánice.“

 

     Dlouho mi trvalo, než jsem dokázala pochopit, že to by osud nebo vyšší moc.

 

     Pohřeb byl za tři dny. Vzala jsem si s sebou tu bílou myšku, kterou jsem si tenkrát koupila a položila jsem mu ji na rakev. Byla to jediná věc, kterou jsem s ním dokázala pohřbít. Vše ostatní jsem si uchovala ve své paměti. Denně mu vyprošuji klid a mír, a občas přemýšlím, co by se stalo, kdyby tak nemiloval hospodu… 

   
04.08.2005 - Společnost - autor: Radek Kříž

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Náš tip

Doporučujeme