Na ztemnělém pódiu je malý kavárenský stolek a za ním sedí brýlatý, šlachovitý muž ve vytahaném svetru. Na první pohled vypadá jako běžný důchodce. „Doktore, dnes to skončí remízou,“ pronáší do sálu směrem k více než osmisetčlennému publiku s potutelným úsměvem. Ne, nejde o divadelní představení, to jen Woody Allen zveřejnil jedno ze svých pravidelných psychiatrických sezení. Téma? Jeho život, práce a smrtelnost.
„Nic hlubokého v tom nehledejte, nejde o žádnou novou inspiraci. Prostě mě to napadlo, tak jsem to udělal,“ říká šestašedesátiletý bohém, když se ho ptají na důvod jeho „vystoupení.“
Allenovy filmy jsou psychologickými metaforami protknuty už od nepaměti. Řeč přišla nejen na jeho dílo, ale také na jeho soukromý život. „Moje matka mi vždycky říkala, že jsem byl do čtyř let moc hezké dítě. Pak jsem prý začal ošklivět,“ pronáší Allen směrem k doktoru Gailu Saltzovi, který platí za jednoho z nejlepších psychiatrů v New Yorku. Když chce lékař odpovědět, Allen ho zarazí. O analýzu nestojí. „Není pro mě traumatizující mluvit před tolika lidmi, ale přece na sebe neprozradím všechno. Musím zůstat trošku tajemný,“ vysvětluje Allen.
Když bylo Allenovi krátce přes dvacet, začal se živit psaním scénářů pro televizi. V té době začal i pravidelně docházet k psychiatrovi a činí tak už více než čtyřicet let. Allen prý díky psychiatrům překonal mnoho těžkých období ve svém životě. Ačkoliv tento geniální autor byl nominován na více než dvanáct cen, vyhrál tři Oscary a na letošním festivalu v Cannes si vysloužil cenu za celoživotní práci, šťastný prý není a stále se utápí v pesimismu a skepsi.
Za nejšťastnější okamžik svého života považuje sňatek se Soon-Yi, kterou adoptoval se svojí bývalou manželkou Miou Farrow. „Miluji manželství a miluji být otcem,“ prohlásil Allen.
Reklama