Těhotná žena se pomalu blížila termínu svého porodu. Měla zatíženou porodnickou anamnézu (odborný výraz používám úmyslně, abych přiblížil význam a důležitost anamnézy). Byla těhotná podruhé a čekala druhé dítě.
První těhotenství bylo ukončené císařským řezem, ale dítě bohužel po porodu zemřelo.


Avšak nyní na konci těhotenství prokázalo vyšetření ultrazvukem, že nastaly dvě velmi závažné komplikace. Diagnóza: placenta praevia centralis et accreta.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Co tato slova znamenají?

Česky se jedná o vcestné lůžko, kdy je vyloučen samovolný porod, protože porodní cesty jsou zcela uzavřeny placentou. Placenta praevia centralis je sice závažný stav, ale zase nic tak mimořádného. Obdobné případy se za zvláštních preventivních opatření (anesteziologická příprava, příprava krevních náhrad, prevence embolické nemoci apod.) ukončují vždy císařským řezem, když při operaci hrozí  nadměrné a často obtížně zastavitelné krvácení z dělohy, z místa uložení placenty. Ale u této maminky jako by toho nebylo málo, placenta navíc ještě vrostla do svaloviny stěny dělohy, a to v místě jizvy po předchozím císařském řezu (placenta accerata). Placenta accreta bývá natolik ukotvena („přirostlá“), že ji nelze bezpečně odloučit ani při otevřené děloze.

Tedy teoreticky lze, ale vždy hrozí neztišitelné krvácení, které vždy bezprostředně ohrožuje život matky. A proto se ve zdravotnicky rozvinutém světě doporučuje tuto komplikaci řešit císařským řezem a odnětím celé dělohy.

 

Jenže… těhotná Irka se svým  partnerem žádala zachování dělohy a možnost dalších dětí. K vyjmutí své dělohy dala písemný souhlas, jen pokud by se jednalo o přímé ohrožení života. Nedala si vysvětlit, že pak již může být i pozdě. 

Co teď? Lékaři hledali v odborné literatuře zmínky o podobných případech, na toto téma organizovali odborné semináře, věc se kolektivně široce diskutovala. Všichni chtěli vyhovět přání ženy a přitom neohrozit její život.

 

Nastal dlouho připravovaný den D.

Těhotenství se ukončovalo ve 36. týdnu, úmyslně v polovině týdne, aby se nejtěžší pooperační okamžiky přečkávaly v pracovních dnech a ne o víkendu, kdy je chod porodnice sice zajištěn, ale mírně personálně oslaben. Byl určen operační tým, složený z nejzkušenějších operatérů, o pacientku se staral nejzkušenější anesteziolog. Byla připravena přesná strategie postupu. Ten den se odsunuly všechny jiné plánované operační výkony.

 

Znám tyto stresové situace z Prahy, ze svého pracoviště. V den operace je nemístné se moc vyptávat a rušit soustředěnost týmu zdravotníků.  Ve vzduchu je vždy podivné napětí, protože nikdo neví, jak celá věc dopadne.  Osobně jsem si dával pozor, abych přišel na operační sál včas, ne dříve a ne později.  Každá osoba navíc může na operačním sále (zvláště cizím) překážet.

Přišel jsem tedy dříve, než se dostavil operační tým, ale v okamžiku, kdy začínal anesteziolog těhotnou ženu připojovat k přístrojům, a tak kontrolovat její základní životní funkce. Byl to skvělý lékař a byla radost se dívat na jeho zručnost, když si zajišťoval široké žilní přístupy, to pro potřebu rychlého podání krevních transfuzí. Pak se dostavil již kompletní tým tří operatérů, jedním z nich byl přednosta porodnice, dr. Michael Geary. Anesteziolog pacientku  uspal a operace mohla začít. Po otevření dutiny břišní, právě Michael Geary ještě provedl poslední ultrazvukové vyšetření, přímo na těhotné děloze, aby hlavní operatér přesně věděl, kde je uložena placenta, a tím aby se jí mohl při řezu dělohy vyhnout. Vybavení dítěte proběhlo hladce bez komplikací. Po oddělení od pupečníku bylo křičící dítě předáno pediatrovi. Ale pak se celý pupečník podvázal, aby byla část k placentě co nejkratší.  A … byla zašita děloha, když placenta byla kompletně celá ponechána uvnitř. Operatéři se tak vyhnuli velkému krvácení a téměř jistotě odebrání dělohy. Kdysi jsem o tomto postupu slyšel na jednom kongresu, že se někdy používá v Africe a všichni se ptali přednášejícího: „…..  A co je pak dále?“

 

Na tuto otázku není snadné přesně odpovědět. V časném poporodním období hrozí velké krvácení, zánět a porucha krevní srážlivost, nebo také vše dohromady.  Dublinská  maminka přečkala den po dni bez jakýchkoliv známek komplikací. A desátý den po porodu byla i s dítětem propuštěna domů. A co se stane s placentou, která je stále v její děloze?

Někdy ji buňky imunologického systému vstřebají, tkáň se resorbuje. Nebo se s odstupem času placenta sama odloučí a děloha ji vypudí samovolně, nebo se pomůže operačně (revize dutiny dělohy, výkon připomíná běžnou curretage), ale  placenta se již vybaví pochvou a děloha se zachrání. Ale dokud děloha nebude zcela prázdná, tak stále hrozí krvácení a zánět, a tudíž stále hrozí odnětí celé dělohy.

 

Maminka je doma, je poučena o domácím režimu. Chodí na pravidelná ultrazvuková a krevní vyšetření.

A všichni čekají, co bude dále.

 

Z Dublinu

  

 

 

Reklama