Na sklonku každého měsíce vyhlašuje  Národní kontaktní centrum Ženy a věda  Ženu měsíce, tedy ženu úspěšnou v oblasti české vědy. V únoru to byla Prof. RNDr. Blanka Říhová, DrSc., ředitelka Mikrobiologického ústavu AV, nositelka řady titulů a ocenění,  mimořádná docentka a profesorka  University of Utah, Salt Lake City  v USA. V roce 2002 byla oceněna Českou společností alergologie a klinické imunologie za přínos k rozvoji oboru alergologie a klinické imunologie. Dnes ji představujeme i vám.

 

Jaké byly vaše dětské představy o budoucím povolání?

Někdy na základní škole jsem toužila život prozpívat a protancovat jako většina ostatních dívek. Hrála jsem dost slušně na klavír, chodila tancovat do školy Milči Majerové a s nadšením jsem hrála s ochotníky divadlo. Naštěstí mi ale včas došlo, že na oslnivou kariéru to není, a tak z toho zbylo na dalších asi pětadvacet let jen to ochotnické divadlo. Kolem patnácti mě, ovlivněnou knížkami a filmem, oslnila mikrobiologie. V šestnácti jsem ji začala studovat na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze a nikdy jsem toho nelitovala.

 

Měla jste nějaké vzory, idoly?

Nemohu říci, že bych v dětství měla nějaký opravdu vyhraněný vzor, který bych obdivovala a chtěla se mu vyrovnat. Pokud nepočítám nejprve paní profesorku na klavír, dějepisářku nebo chemikáře. To ne. Ale to neznamená, že jsem neobdivovala a neobdivuji řadu významných postav světové vědy včetně Marie Curie-Sklodowské. Můj vědecký život pak ovlivnil jeden z nejvýznamnějších českých imunologů profesor Jaroslav Šterzl.

Věda bývá doménou mužů. Jak se cítíte v pracovním kolektivu – jako žena? Setkala jste se s podporou?
Tuto otázku dostávám poměrně často. Měla jsem asi v životě mimořádné štěstí, ale v mých oborech (mikrobiologie, imunologie) jsem se nikdy nesetkala s tím, že bych se jako žena cítila jinak než muži. Na Imunologickém oddělení Mikrobiologického ústavu, kde celý život pracuji, platilo jediné. Výsledky. A jestli je udělala žena nebo jich dosáhl muž, nikdo nerozlišoval. Je pravda, že jsem si těsně po mateřské občas povzdechla, že by snad někdo při hodnocení publikační aktivity mohl vzít v úvahu, že mám kromě vědy ještě dvě děti a manžela. Ale protože se tak nestalo, nemohla jsem se na to ani spoléhat, ani vymlouvat.

Dosáhla jste vysokého postavení, jste ředitelkou ústavu. Jak vás vnímá okolí? Setkala jste se s negativními reakcemi se strany mužů?
O negativních reakcích se strany mužů nevím. Buď nejsou, nebo je spíš nevnímám. Stojíte-li v čele tak velké organizace, jakou Mikrobiologický ústav bezesporu je, musíte dříve či později, některým svým rozhodnutím někoho popudit. A to může být muž stejně jako žena. Respektuji přírodou dané rozdíly mezi oběma pohlavími, i to, že se muži neradi podřizují. Ráda vyslechnu názory druhých. Je-li to muž, tím lépe, máme fylogeneticky zabudovaná jiná řešení stejných situací a někdy to jeho řešení může být lepší než moje. Nemám problém si to připustit.

Kariéra a vědecká práce je pro vás velmi důležitá. Jak se vám  podařilo  skloubit s nimi rodinný život?
Spojení vědy a rodiny se dvěma dětmi a manželem-vědcem jednoduché opravdu není. Když byly děti malé, byly chvíle, kdy jsem chtěla se špičkovou vědou skončit a věnovat se něčemu méně náročnému. Ale měla jsem obrovskou podporu zejména v mamince, která mně pomáhala ve všem. S dětmi udělala úkoly, dovedla je na  zájmové kroužky, nakoupila. Já jsem pracovala od sedmi do půl čtvrté a pak jsem  přebírala štafetu.  Jednu dobu jsem dokonce dělala cvičitelku v Sokole, abych  měla děti co nejvíce u sebe. Večery jsem zase věnovala práci.
Vzpomínám, jak jsem psala doktorskou disertaci tzv. „velký doktorát“. Byli jsme čtrnáct dní u příbuzných na Balatonu. Já měla svůj první notebook. Ráno jsem vstala v pět a než ostatní v devět vstali, měla jsem kus sepsáno. Pak jsem se s rodinou přes den koupala a slunila (a spala) a večer po kartách, když oni usnuli,  jsem zase trochu psala.  Do Prahy jsem jela s hotovou disertací... Chce to jen organizaci. Dnes už mají děti své samostatné životy a o mě se přes týden, kdy toho mám opravdu hodně, stará manžel. O víkendu zase pečuji já o něho a o maminku. Máme ale čas i na koncerty, na divadla i na dost rušný společenský život.
Je samozřejmě důležité, kdo vás provází životem. Jsem vdaná podruhé. Můj první muž byl báječný člověk a bylo nám spolu dobře až do momentu, kdy začínalo být jasné, že věda není práce od - do. Rozhodla jsem se pro rozchod dřív, než přišly děti. Druhý muž je můj bývalý školitel. A ten už si mě bral s tím, že budu vědecky pracovat. Věděl, o čem to je.

Domníváte se, že ženy vědkyně mají ve vašem oboru stejné podmínky jako muži?
V mých oborech mají základní podmínky ženy absolutně stejné jako muži. Jako ředitelka vím, že platy jsou úplně stejné, jako členka různých grantových agentur vím, že projekt dostane finanční podporu, je-li velmi dobrý. Jestli ho navrhl muž nebo žena, je úplně jedno. Je ovšem pravda, že žen-navrhovatelek je podstatně méně než mužů-navrhovatelů, a pak je také logicky více grantů uděleno mužům. V čem není a asi nikdy nebude úplná rovnost, je starost o rodinu. Když se žena rozhodne pro vědeckou práci a současně pro rodinu, bude to mít určitě těžší než muž.

Jakou vidíte budoucnost v nastupující generaci studentů?
Ve velké většině jsou báječní. Mám mladou generaci obecně moc ráda a věřím jí.
Mladých lidí je a vždycky bude ve vědě nedostatek. Oni totiž boří mýty a jsou tím motorem, který žene vědu kupředu. Pro jejich udržení a získání je třeba udělat maximum. Včetně speciálních programů.

Kráceno a upraveno podle www.zenyaveda.cz

 

.        
Reklama