Umět odpustit je úžasná věc. Umět přenést se přes problémy, potíže nebo pocit, že nám či někomu blízkému někdo ublížil.... to usnadní člověku život. V dnešním uhoněném světě lze ublížit i zažít ublížení velice snadno... lidé se tak nějak často zapomenou "dívat kolem sebe".

     Já osobně se vždycky snažím podívat se na "věc" i z té druhé strany, pochopit ten důvod, proč se to či ono stalo právě tak, a myslím, že se mi to i daří. Vaše dnešní téma ve mně ale vyvolalo vzpomínku - z jedné strany krásnou (na bábi) a z jedné strany hodně smutnou...

     Byla jsem vdaná a u mého muže v rodině nebyly pěkné vztahy. Tchyně měla špatný vztah se svou matkou a přenášela to i na svou dceru a syna - tj. mého nyní již bývalého muže. Poprvé jsem "bábinku" poznala, když jsme ji zvali na svatbu. Tchyně to ani nevěděla a slíbila nám, že bábince také pošle oznámení, aby věděla kdy a kam přijít. Poslala to pozdě - den předem - schválně, aby bábinka nestihla přijít, ovšem povedlo se a bábi přišla, protože pošťačka nějakým zázrakem chodila dřív a oznámení tedy ještě přišlo včas a bábi se oblíkla a honem jela. Už tenkrát bylo na tchyni vidět, jak moc ji to mrzí....

     Po čase jsme se rozvedli a já zůstala se synem, později se mi narodil ještě druhý a stále jsem bábi navštěvovala a pomáhala jí ze všech sil. Byl to jediný člověk z rodiny mého bývalého muže, se kterým jsem se stýkala. Bábi byla zlatý člověk se srdcem na dlani....

     Blížil se konec roku 1999 a těšili jsme se na nové století. Jednoho dopoledne mi zazvonil telefon, že je bábi v nemocnici... týden jsem chodila denně do nemocnice a vrátný mi denně nadával, že mi kočár s ročním mimčem a k tomu tříletého chlapce hlídat nebude... na plicní jsem s nimi nesměla a nikdo jiný za bábi nepřišel... nechtěla, ani abych komukoliv dala vědět. 

Pak mi volali z nemocnice, že jsem uvedená jako jediná příbuzná. Byl to šok. Můj syn byl jejím pravnukem, ale já vlastně už "nic"... a přesto... volala jsem bývalé tchyni, že jí zemřela maminka, a takový šok jako tenkrát jsem už nikdy potom nezažila. Odsekla mi, že ona už dávno žádnou mámu nemá, co ji s tím otravuju, a práskla telefonem...

     Nebudu tu zdržovat pocity, které jsem pak měla. Jen jednu větu.... Tohle tchyni nikdy neodpustím.... nikdy.  Teprve pak jsem pochopila, proč bábi chtěla, abych jí slíbila, že ji někde na marách ležet nenechám.

OLKE

Víte, co je na tom zlém to dobré? Že jste bábi neopustila a byla s ní až do konce. Dala jste ji svou přítomností i svou lásku a ona to určitě ocenila.
editorka Mira


Lze něco takového odpustit? Setkali jste se s něčím podobným?


 

Téma na čtvrtek:
Odpouštět
Co?
Proč?
Jakým způsobem?
Komu?
I sami sobě?
Neumíte?

Je pro vás odpuštění úlevou?

Litovali jste někdy, že jste odpustili?

Napište nám, odměníme Vás!
redakce@zena-in.cz


Reklama