Když se zrodí dítko, na němž jeho rodiče dlouho a usilovně pracovali, cloumá námi zvědavost, když se konečně narodí a zařve, jak vypadá. U miminek většinou milosrdně lžeme a tvrdíme, že to červené, svraštělé, ukřičené je tím nejnádhernějším stvořením, jaké jsme kdy viděli. Když jde o filmový porod, jsme třeskutě upřímní a řekneme suše, že jsme čekali víc. 

Hop na krávu, už je tele by u filmu těžko prošlo, i když představa průměrného diváka o tom, jak vzniká film, je někde u těch telecích kopýtek. Dítko zplodíme, abychom měli pokračování toho úžasného „Já“. Náhodné a chvályplné pohledy do kočárku jsou jaksi samozřejmé, ale o svůj velevážený projekt se dělit dál nechceme. S filmem je to naopak. Je také náš, ale je hlavně pro všechny ostatní.

Než jsem se šla na film Rudolfa Havlíka podívat, přečetla jsem velice zběžně několik recenzí (na trailer se raději nekoukejte vůbec) a odhodila všechny předsudky. I když horké odpoledne svádělo i k odložení svršků.

batek

Typicky žensky jsem od začátku filmového příběhu začala řešit zádrhel v Číně špatně ušitého trika a přišla na řešení dřív než Filip Blažek (hraje kamaráda Pavla). Ovšem zas musím uznat, že jsem jako on nemusela neustále dostávat z bryndy hlavního hrdinu Petra Krause. Zástup činů hodný nejlepšího přítele. Divočák v hluboké noci, přes půl republiky, uprostřed pole a bez zbytečných ženských otázek. Scény vtipné, přirozeně zahrané. Muži to vlastně ani hrát nemusí, prostě to tak mezi sebou mají.

kluci

Petr Kraus v podání Pavla Baťka je jako sklenka whisky. Nemůžete ho přinutit, že lepší by byla s kostkou ledu, když on má rád zelenou. Je svůj, dělá nepochopitelné věci a nečeká od ostatních, že je pochopí či dokonce schválí. Za něžnosti je rád a prahne po nich celou duší, ale nikdy by to nedal najevo. Mluvený komentář, navíc velmi příjemným hlasem, vůbec není ke škodě filmové věci. Naopak, mohli bychom hlavního hrdinu příkře odsoudit, netušíce, co se vlastně odehrává uvnitř. I on chce věřit, ale dostat to ven, napovrch je úkol hodný zamilované ženy.

Vica Kerekes je chvílemi hysterická, často netrpělivá, vášnivá, odhodlaná a úžasně umí běhat na vysokých podpatích. Zcela jistě nebyla vybrána do role nejlepší kamarádky Terezy jen proto, že pro řadu mužů je sexsymbolem. To by nebyla žádná výzva pro herečku jejího formátu. Tereza věří, a to je nejvíc. Opravdovost a živočišnost, s jakou Vica Kerekes svou roli zahrála, je přesně odrazem těch chvil, když ji pozorujete a uvědomíte si, jak je fajn být ženou.

vica

To samé platí pro něžnost Kláry Issové, která ke Kerekes není v kontrastu, ale ladí vedle sebe, nekonkurují si, divák nemá potřebu si vybírat, která je lepší, obě ve filmu mají své místo. Zmínit musím i Jana Přeučila, který potvrzuje pravidlo, že pro velkého herce není malých rolí. Pan Herec si svou cestu na svatbu náležitě vychutnával a divákovi to nemůže uniknout.

Celý příběh se prakticky vrtí kolem trika, které nikdo není schopen přetáhnout přes hlavu. Otvor je příliš malý, ale vždy záleží na úhlu pohledu, jakým se díváte. A není to vždycky hlava, která musí projít otvorem jako první. Kamera Václava Tlapáka je ovšem krkem, na kterém se hlava, s trikem nebo bez něj, vrtí. Filmové honičky zpracované v Hollywoodu pro svou nevěrohodnost často vyvolávají salvy smíchu. Tlapákova kamera klouže filmem lehce, a přesto dynamicky jako surf na mořských vlnách. Ladí s hudbou a vtáhne vás do děje, jedete autem jako hlavní hrdina a skončíte v poli a řešíte stejně jako on, že ten divočák je zatraceně blízko.

Ve filmu, který trvá 98 minut, byly dva okamžiky, kdy jsem měla slzy v očích. Těch, když jsem se smála, bylo víc. A těch, kdy jsem se bavila, bylo 98. Podotýkám, že jsem náročný filmový divák. Filmy, které si získaly mé srdce a ke kterým se vracím, jsou dílem minulého století.

Netvrdím, že Havlíkův film je objevem tohoto, ale má v sobě jedno důležité poselství. Sny se plní a štěstí je na dosah ruky. Jen ji natáhnout. 

zejtra

foto zdroj: www.zejtranaporad.cz

www.falcon.cz

Reklama