Tanec, to je krása, ladnost a elegance. Je to skvělý způsob k seznamování, k dotekům, ke sblížení se. Ovšem pro naši čtenářku Karolínu je tanec jedním velkým traumatem, kvůli kterému se trápí. Žárlí totiž na taneční partnerku svého přítele.

Známý citát praví: „Když je ti smutno: tancuj! Tanec rozežene slzy. Když máš vztek: tancuj! Mysli jen na tanec a myšlenky na zlobu jsou pryč. Když je ti bezva, tak taky tancuj, aby ti bylo ještě líp!“

dance

Ovšem pokud máte s tancem spojené jen samé negativní pocity a zážitky, těžko se budete z ladného pohybu po parketu radovat. A může vám to pěkně zkomplikovat nejen plesovou sezonu, ale i celý partnerský vztah. Přečtěte si příběh čtenářky Karolíny, která kvůli tanci strašlivě žárlí...

Všechno to začalo už na střední škole. Vždycky jsem byla taková ta vyzáblá dlouhá tyčka značka: žádné boky, žádná prsa a ve všech sportovních disciplínách levá jako šavle. Takže mindráků a komplexů jsem si užila vskutku požehnaně. Sice jsem měla několik skvělých přátel, ale do většiny třídního kolektivu jsem nikdy pořádně nezapadla. Mým snem bylo studium matfyzu, kam tehdy brali studenty s vynikajícím prospěchem bez přijímaček. Takže jsem prakticky celá gymnaziální studia proležela doma v učebnicích v honbě za výbornými známkami – a to není zrovna cool či sexy... Zase netvrdím, že bych se vůbec neuměla bavit, ale rozhodně ne ve stylu svých spolužáků – opíjení, lehké drogy, diskotéky. To mi prostě nic neříkalo.

Takže jsem od začátku věděla, že taneční pro mě budou doslova utrpením, kde si nebudu s nikým rozumět a kde se budu děsivě ztrapňovat na parketu, a navíc ještě v šatech!

Víc jak půl roku dopředu jsem prosila mámu, aby mě tam nenutila chodit, ale vždy jsem dostala jedinou odpověď: „Tanec patří k základnímu vzdělání. Počkej, jak budeš za pár let ráda, že jsi do těch tanečních chodila.“

Jenže to se tehdy strašlivě mýlila. Taneční byly pro mě noční můrou! Nesnášela jsem svou vyzáblou postavu ve večerních šatech (které zdůrazňovaly veškeré mé nedostatky). Nesnášela jsem tu ztrátu času, kdy bych mohla dělat stovky jiných věcí. Nesnášela jsem kecy spolužáků, jak se nemožně klátím! A úplně nejvíc jsem nesnášela pravidelné situace, kdy jsem při volence zůstala stát úplně sama v dívčí řadě a lektorka nutila vždy nějakého nebohého chlapce, aby mě vyzval. Ta nechuť a odpor v jeho očích! Vždy jsem ho současně litovala, že vyfasoval tak nemožnou partnerku, i nenáviděla za tu bolest, kterou mi svými pohrdavými pohledy působí.

Při cestě domů jsem si pokaždé připadala jako ten největší ubožák a trapák na světě a nejednou ukápla i nějaká ta slza.

Ovšem taneční NAŠTĚSTÍ netrvají věčně, takže i já jsem byla nakonec ze svého utrpení zachráněna.  Pochopitelně jsem se nenaučila ani jeden jediný krok či otočku, a co nejrychleji jsem se snažila na tuhle kapitolu svého života zapomenout. Ovšem nebylo to zas tak snadné. Stačil masopust či svatba a já celou dobu oslavy trávila v děsivých obavách, že mě někdo vyzve k tanci. Tanec se přece neodmítá, že, ale já prostě nemůžu. Ne že bych nechtěla, ne že bych se nesnažila, ale zkrátka to nejde. Jsem úplně zablokovaná, nedokážu se uvolnit, nedokážu ani vstoupit na taneční parket. Vážně to NEJDE!

Mezitím jsem dospěla, vystudovala svou vysněnou školu, získala prestižní práci (jako jediná žena ve svém oboru v celé naší republice) a prošla si několika vztahy.

I teď mám přítele. Skvělého chlapa, se kterým si báječně rozumíme a doplňujeme se, ovšem až na jednu věc – tanec. Zrovna MŮJ chlap musí patřit mezi zoufalou menšinu mužů, kteří dobře a rádi tančí! Prošel si několika kurzy latinskoamerických tanců (dokonce krátce působil i v jedné taneční skupině) a teď ho začal bavit standart.

On moji taneční minulost velmi dobře zná, ale myslím si, že to úplně nechápe. Protože on tanec z duše miluje, má pocit, že to tak musí cítit všichni, tedy i já. A tak se snaží mě „nenápadně“ přimět k lásce k tanci. Třeba když si pustím hudbu, obejme mě zezadu a začne se mnou houpat v bocích, a tak podobně. Vím, že to myslí dobře, ale vždy se mi vrátí ten tísnivý pocit z tanečních a já ho odstrčím, případně ještě seřvu.

Kolikrát mi naznačil, že by se mnou rád vychodil taneční kurzy pro dospělé začátečníky, abych si vše prožila ještě jednou, ale výhradně s pozitivními zážitky, které by vytěsnily ty špatné, jenže já to zkrátka nedokážu.

A čím dál víc na něm vidím, jak ho to trápí a současně štve. Jenže to i mě.

Nedávno musel vyměnit svou taneční partnerku, protože se jí narodilo mimčo a na tancování tak nezbýval čas ani síly, a našel si holku, o které mi pořád básní. Jak jí to při tanci sluší, že má krásné ladné pohyby, že se mu ještě s nikým tak dobře netancovalo, bla bla bla. A já žárlím. Zcela iracionálně, pitomě, ale o to intenzivněji žárlím a nemůžu si pomoci.

Jenže když se jen kysele zatvářím, že jde zase tancovat s NÍ, reaguje zcela na místě: „Stále ještě platí má nabídka, že se mnou můžeš chodit ty. S tebou bych chodil tančit nejraději, jenže TY NECHCEŠ.“ A má pravdu. Krutou, hnusnou pravdu, kterou nechci slyšet.

Kdykoli je někde s ní, sžírá mě, že prožívá blízké dotyky s jinou, že s ní sdílí společné zážitky, zatímco já se trápím doma, bojím se, že mi ho odloudí.

A přitom řešení je nasnadě: Začít tančit!

Jenže přesně to já NEDOKÁŽU. NEMŮŽU. NESVEDU. BOJÍM SE.

Reklama