Už od osmnácti toužím po dítěti, ale doba se změnila a v té době se to už nenosilo, navíc jsem měla předpoklady ke studiu oboru, který mě velmi bavil, a stejně tak nějak nebylo, s kým bych si dítě pořídila.

Plynul čas, já studovala a sem tam jsem potkala někoho, ale nikdo nebyl ten pravý. Šlo to tak deset let, já pořád studovala, ale i když jsem byla připravena kdykoli odejít z toho kolotoče a pořídit si děťátko, bylo stále těžší najít někoho, s kým bych si rozuměla.

Před dvěma lety jsem už byla smířená s tím, že zůstanu sama a že si dítě pořídím sama, jenže pak se stal skutečný zázrak. Objevil se On s velkým O. Muž, se kterým jsem cítila, že nás to k sobě táhne jako nikdy předtím. Nějakou dobu jsme kolem sebe kroužili, ale já naprosto přesně věděla, že to musí být on.

Když jsme si spolu párkrát vyšli, nebylo pochyb. Začaly se nám dít podivné věci, jako že jsme věděli, jak se druhý cítí, i když jsme nebyli spolu, stačilo pomyslet a už zvonil telefon... Bylo to zázračné. Jenže po čtyřech měsících jsem odletěla na měsíc na stáž v Británii, a i když to byl „jen měsíc“, začala jsem se bát. Bohužel se ukázalo, že oprávněně.

Jeho bývalá přítelkyně využila mojí nepřítomnosti a odlákala jej zpět k sobě. Nechápala jsem sice, jak se to stalo, protože tvrdil, že to má všechno srovnané, ale ukázalo se, že neměl. Zázraky všedních dnů zmizely jako mávnutím kouzelného proutku a já se ocitla na samém dně, protože jsem věděla, že už to nikdy nebude takové a spíš že už to nebude nikdy, protože si budu pamatovat chuť štěstí, které trvalo sice krátce, ale trvalo.

Další rok jsem věnovala práci a snaze o to najít si nějaké slušné bydlení, nakonec jsem dostala i vysněnou hypotéku. Přemýšlela jsem dlouho, velmi dlouho a došla k závěru, že muže k sobě asi nenajdu. Jenže toužím po dítěti a vím, že jej zvládnu vychovat i sama. Čekat dál už nemá cenu, je mi přes třicet a později už by se mi také nemuselo podařit otěhotnět.

Přemýšlela jsem opravdu dlouho a nakonec se rozhodla, že bych chtěla otěhotnět se svým homosexuálním přítelem, který neměl nic proti do okamžiku, kdy jsme začali řešit právní věci. Nechtěla bych po něm vůbec nic, do rodného listu bych jej jako otce nezapsala, o dítě se budu starat jen sama. Jenže co když se s dítětem něco stane? Měl by nějakou šanci, kdyby chtěl, a naznačil mi, že ano, se o dítě postarat?

Učinit takové rozhodnutí není snadné ani pro něj, ani pro mě, ale on chápe, jak moc toužím po dítěti a že je to moje zřejmě jediná šance, jak otěhotnět bez komplikací, které by přinesl další ze vztahů, které nikam nevedou. Kdybych toužila otěhotnět hned loni po rozchodu, pochybovala bych sama o svém zdravém rozumu, ale měla jsem rok na přemýšlení a za tu dobu jsem si v tom udělala jasno. Chtěla bych jen poradit, jak to nejlépe zařídit po právnické stránce, abych měla pojistku, kdyby se mi něco náhodou stalo. Děkuji moc předem za radu.

Reklama