K dnešnímu tématu dne přispěla i moje žena Klárka, která vám popisuje, jak se z antisportovkyně stala vytrvalkyní. Díky Klárko a věř, že jednou se mnou dáš i ten maraton. Napoprvé samozřejmě po rovině …

Pro mě je největším vítězstvím posledních let, že jsem se stala sportovkyní.

Když jsem chodila do školy a na gymnázium, dokonce na sportovní gymnázium (naše třída byla ale humanitního směru), byla jsem velmi nesportovní. Ano, sporty jako lyže, plavání nebo rekreační badminton – to byla zábava. Zde to ale končilo. Že bych jezdila na vodu? Učila se na snowboardu nebo hrála tenis? Lakros nebo basket jako moje spolužačky? Ne, nic takového.

Rychle se někde hýbat a potit ve mně vyvolávalo posměšné ťukání na čelo.

Nejotřesnější zážitek byl, že jsem musela v rámci školy jako patnáctiletá nastoupit na běžecký závod za nějakou spolužačku a ne, že si mi vůbec nechtělo, ale navíc jsem neměla ani do čeho se převlíknout. Běžela jsem tedy na Štvanici nějaké okruhy, myslím, že to bylo 800 m, v džínách, tenkém svetříku, celá zpocená, úplně na konci a nějaká partička kluků na mě pořvávala „Už nepospíchej, stejně tě nikdo nepředběhne…“. Ponižující a strašné, přímo odporné to běhání bylo.

Za 25 let jsem prodělala změnu a začala jsem se svým mužem běhat. Tak se to stalo. Nechtěla jsem mučit tělo v posilovně, tak jsem se k němu přidala. Měl se mnou ze začátku trpělivost, dodával mi odvahu, chválil mne a byl přísný, když už se mi nechtělo běžet. Když jsem uběhla 5 km, přihlásil mne na první pražský závod žen v běhu na 5 km. To jsem dala celkem s přehledem, pak se sám přihlásil na maraton a i mne přihlásil na 10 km. To jsem ještě neběžela a neuměla, tak mi nezbylo než na to natrénovat. Závod se běžel v únoru a na Kypru. Udělali jsme si takový bežecký výlet. Trať byla po silnici, po promenádě kolem moře. První půlka lehce do kopce, pak otočka a zase zpátky. Prvních 5 km jsem se držela, abych běžela pomalu, takže mě všichni předbíhali. Naštěstí pro mou morálku, měla jsem kolem šesti km dost sil, abych zrychlila a začala předbíhat já ostatní běžce. Kilometr před cílem se mi povedlo ještě víc zrychlit a deset kilometrů jsem dala pod hodinu. Tak to bylo mé první velké běžecké vítězství.

kypr

Běhám stále, v mrazu i dešti, běhám i delší tratě a terénní závody, ale vždycky si vzpomenu na Kypr a pomalý rozeběh s následným osobním vítězstvím. Také na konci závodu přestalo pršet, svítilo sluníčko, všechno bylo prostě krásné…!

Klára


Co vy považujete za vaše největší vítězství?

Pište mi to na redakční e-mail:

redakce@zena-in.cz

A já jednu z vás odměním, koho se dovíte dnes v 16 hodin. Čím? Opět nějakým překvapením. Snad na něj také dlouho nezapomene!

Reklama