Milé  ženy-in,

dnešní téma je pro mě jako stvořené. Je fakt, že otázka vesnice a města mě docela poznamenala a měla zásadní vliv na můj dosavadní život.
Pocházím z malého městečka, ale bohatého na kulturní i společenský život. Lékaře, obchody, poštu, restaurace, kino, školy -  to všechno jsem měla vždy po ruce a nemusela to nijak řešit. Problém nastal, když jsem se vdala.

Můj manžel pochází z malinké vesničky, dalo by se říci osady, všeho všudy čítající 80 lidí včetně dětí. Jelikož jsme měli problém s bydlením, rozhodli jsme se nastěhovat k mému manželovi, jehož rodiče vlastní rodinný dům a polovinu nám byli ochotni pronajmout. Kdo to nezažil - nepochopí.

Ze dne na den jsem se ocitla na konci světa!

Bez obchodu, kde bych si koupila aspoň pár obyčejných rohlíků, bez lékaře, bez ničeho.... Jen pár domů a na všechny strany táhnoucí se pole a lesy. Jak já to tam nenáviděla!! Mladých nás tam bylo pár a ještě to byly pro mě "vesnické buchty" bez rozhledu, bez vzdělání! Nesnášela jsem to tam z hloubi duše a jediné moje stále dokola se opakující heslo bylo: přestěhovat se co nejdřív a co nejdál. Odmítala jsem nakupovat nábytek do pokojů a vůbec se začít jakkoliv zabydlovat. Byla jsem si jistá, že tam prostě nezůstanu.Jenže jak se říká, člověk míní a Pánbůh mění.

Po roce se nám narodila dcerka a já jsem musela, chtě nechtě, alespoň trošku náš byteček začít zabydlovat a udělat pro ni, v rámci možností, pěkný domov. Ale pokaždé, když jsem musela někoho prosit, ať nás odveze k lékaři nebo nakoupit (vlastní auto jsme tehdy ještě neměli a autobus tam jezdí v úterý a v srpnu, jak někdo vtipně připsal na autobusoovou zastávku) se ve mně znova všechno vzepřelo a křičelo a já tolik toužila odejít pryč z toho odporného, opuštěného místa, kde lišky dávají dobrou noc, kde každá sousedka ví, co si zrovna nesete v tašce nebo co jste dělala minulý večer, kde mateřskou trávíte procházkami od jednoho pole k druhému.


Ale čas plynul a plynul a nové bydlení někde jinde se začínalo rozplývat v každodenních starostech a povinnostech a já začala zjišťovat, že si začínám zvykat. Najednou jsem viděla, že lidi v takovách malých vesničkách nějak víc drží pospolu, že se umějí společně pobavit, domluvit se na různých akcích i brigádách, že udržují zvyky, které by jen těžko fungovaly ve větších, zalidněnějších městech, že pokud něco potřebuju, stačí zazvonit na sousedku.....

Narodila se nám druhá dcera, přistavěli jsme si další pokojík, z ohromné zahrady udělali skvělý park, kde si každý najdeme ten svůj koutek na odpočinek, máme spoustu zvířat, nebojíme se holky pustit na celý den lítat po lesích a loukách, kde  hrají spousty her a zažívají věci, jaké by u počítačových her v paneláku jen těžko zažily, a z vesnických buchet jsou mé nejvěrnější přítelkyně. Koupili  jsme si s manželem každý jedno ojeté auto, kterým se kdykoliv dostaneme do civilizace.

Zkrátka nebudete tomu věřit a na začátku jsem tomu nevěřila ani já. Zamilovala jsem si ten Bohem zapomenutý kraj a myslím, že by mě odsud už nedostal nikdo ani heverem! A pokud zatoužíme vyměnit gril a večerní nekonečné ticho a romantiku za bouřlivý život velkoměsta, stačí vysvléct tepláky, rozhodit drdol a omést auto od kuřinců...,o))))


Krásný den všem čtenářkám přeje


Simča


Milá Simčo,
skoro neuvěřitelný obrat Vašeho příběhu vyloudil úsměv na mé tváři a přemýšlím, jakou cenu poslat. Myslím, že pro vesnickou romantiku se bude hodit dekorační svíčka (až z Maďarska!). Přejeme hodně spokojenosti a tiše závidíme (tedy někteří...).

Vidíte, i drby se dají přežít. Jak je s tou anonymitou a arogancí v Praze? Propast Praha - vesnice se zdá být hlubokánská!
Pište a my zajímavé příspěvky odměníme!

redakce@zena-in.cz

Reklama