Reklama

Milé zeny-in,

inzerát - toť téma.

V roce 1992 jsem mela spoustu prátel, ale chybel mi on, ten pravý a jediný. Jednoho dne me to prestalo bavit a dala jsem si inzerát na seznámení do Annonce.

Na predtisteném formulári byla kolonka, jestli chci inzerát nechat otisknout i v jiné zemi a nabídka zemí. Já, dodnes nevím proc, asi jen tak z legrace jsem zaskrtla Skandinávii. Mesíc dva se nic nedelo, a pak mi zacaly chodit dopisy, nekterý i s fotkama, nekterý byly hodne posahaný a dotycný bral inzerát asi jako poslední stéblo pro tonoucího.

Odpovedela jsem asi na polovinu z nich standardním dopisem - moje anglictina mi v té dobe nedovolila odpovídat kazdému zvlást a detailne. No a pár kluku odepsalo zpátky. Zkrátím to, po asi 4 mesících dopisování napríc Evropou zbyli dva zajímaví mladíci.

Jonas byl ze severního Svédska, bydlel (pokud si predstavíte mapu) v tom ohybu, co se Svédsko stácí k Finsku. Byla s ním docela legrace a vlastnil motorku, na které me chtel navstívit v Praze, ale museli jsme pockat, az mu roztaje cesta. Trochu me vydesila predstava, ze by snad chtel, abych na oplátku navstívila já jeho - dle ruzných cestovek by cesta trvala asi 3 dny vsemi moznými dopravními prostredky, a nebo s ním jet na motorce.

Druhý mladík se jmenoval Allan a byl z Dánska (a zde si mozná nekterá zena-in vzpomene, kde ze to dnes bydlím). Ano je to on. Jeho první dopis prisel pozdeji nez od ostatních, ale presne na moje 20. narozeniny. Pul roku nato - 1. cervence 1993 prijel za mnou poprvé do Prahy (a Jonas ostrouhal kolecka, i kdyz napsat dopis, aby nejezdil, bylo hodne tezké) a tady to zkrátím - zacátkem zárí jsem podala v práci výpoved, kterou má séfka odmítla, a já si presto sbalila svých pár svestek, rozloucila se s kolegynemi a s rodinou a den ze dne se odstehovala do Dánska.

Bylo to bláznivé a dneska bych to neudelala, ale co clovek neprovede ve 20. Zacátek byl velice krusný, prítel byl voják z povolání, a tak byl víc v práci nez doma a já sama válcila s jazykem, zvyky, jeho rodinou a v podstate se vsím.

Jediná cesta, abych mohla s ním zustat v Dánsku (on se jako voják nemohl prestehovat do Prahy), byla svatba, a tak jsme se 5.  listopadu vzali, a aby toho nebylo málo, tak se koncem dubna 1994 narodila dcera (tady bych poprosila ctenárky, aby moc nepocítaly, clovek delá v 21 velký blbosti, ale jemu bylo v tý dobe uz 28 a mohl mít aspon trosku rozumu - CHA, CHA).

Ano, a dotycná dcera je ta, kterou tu a její príserné nápady obcas probírám, ale jak ríká moje máma "ona to má chudinka vrozené". No reknete, které pubertální dítko muze svoje nápady a hyperaktivitu omlouvat tím, ze jako embrio projelo nekolikrát napríc polovinou Evropy, 3x se stehovalo, zazilo svatbu, pohreb a dánskou
zdravotní péci (tu jsem tu popisovala pod jiným tématem) a to na ní samozrejme zanechalo stopy.

Letos oslavíme 12,5leté výrocí svatby - tady se to velice bujare slaví, máme spolu dve dcery a snad se nám bude spolecne darit i v budoucnosti. Samozrejme obcas se objeví i mrácky, prezene se bourka, a dokonce i zemetresení, ale myslím, ze slunícko prevládá a konec koncu nikdo není perfektní a zivot se mnou není zrovna procházka ruzovou zahradou, takze pokud to on vydrzí s mým temperamentem, vecnou touhou neco predelávat a prestavovat, výbuchy a bláznivými nápady, tak já klidne zvládnu jeho stoický klid a pocítace vsude, kam vlezu.

Jenom kdyby tady nemeli ten naprosto nelogický, nevyslovitelný a nenaucitelný jazyk.

Linda

P.S. Pokud me nekdo poznal, tak ví, ze se nejmenuji Linda, ale to se muze.

"Lindo", jasně, že se to může :-). Nějak se mi nechce věřit, že jste tenkrát v Annonci zaškrtla Skandinávii a ani nevíte proč. Neříkejte mi, že nebyla alespoň chuť někoho takového poznat.

Jedno jsem opravdu nevěděla, že pokud napíši inzerát do ANNONCE, může se můj inzerát objevit i na druhé straně Evropy.