Reklama

“Здравствуйте ребята!““Здравсвуйте товарищ учительниџа!“ „Садитесь, пожалуйста!“ „Открыйте учебники, страница номер сорок пять.“ „Какая тема,  Мира?“ „ВОСР.““ Ладно. Сегодня мы будем говорить о Великой Октябрьской Социалистической Революции. Она случилас в тысяча девять cot семнадцатом году.“ Крейсер Аурора, Зимний дворец, большевики, Ленин - pamatujete se ještě?

Je tomu 15 let, co se na našich školách povinně vyučovala ruština. Bojovali jsme s azbukou, pletli si tvrdé a měkké znaky, učili se nazpaměť nevyslovitelná slovíčka. Klepali se před diktáty a písemnými pracemi. Recitovali na Puškinově památníku, pěli „Vychodila na bereg Kaťuša“, soutěžili v znalostech „Co víš o SSSR“.


Dozvídali se o úspěších sovětského lidu a na každém rohu četli hesla „Se Sovětským Svazem na věčné časy“, po jeho boku bojovali za světový mír, sovětský člověk byl náš vzor, protože byl hrdina. Jedině on věděl, jak správně zorat pole, vytěžit tuny uhlí nebo vyletět do vesmíru. V padesátých letech jsme byli stachanovci, mičurinci, dávali si závazky a sběrem mandelinky bramborové bojovali proti americkému imperialismu. Davový smutek vyvolala smrt Stalina, pak jsme ale objevili jeho kult, ale Sovětský svaz byl nadále náš největší přítel. V polovině let šedesátých se situace zvolnila a začali jsme pozvedat hlavu. Rychle nám ji srazil přátelský vstup vojsk Varšavské smlouvy v šedesátém osmém. Přijeli bojovat s kontrarevolucí. Jenže tu žádná nebyla. Posílali jsme Ivana domů, kde ho čekala Nataša, vyzývali Lenina, aby vstal z mauzolea, protože Brežněv se zbláznil.

Poučili jsme se z krizového vývoje a opět vyrazili do prvomájových průvodů. Mávátka v rukou a Sovětský svaz byl opět náš největší přítel. Zemřel Brežněv, geriatický stařec s hustým obočím a vášní v líbání mužů. Po něm ještě zemřeli další dva, objevil se muž se skvrnou na lebce a živýma tmavýma očima. A, světe, div se! Nebyl bezpohlavní, doprovázela ho manželka. Elegantní, v kožichu, kostýmcích, natupírovaný, leč moderní účes. Pohltila nás perestrojka. Stále jsme pracovali dle pětiletek, ale hledali jsme a řešili problémy. Byla tu glasnosť. A Gorbačov cestoval po světě a okouzloval a překvapoval. Svou inteligencí a vzdělaností. Setkal se s prezidentem říše zla – Ronaldem Reaganem. Budoval se nový socialismus.

 

Jenže události nabraly jiný kurz. Padaly komunistické vlády v celé Evropě. Glasnosť už jsme nepotřebovali. Vpadla k nám po léta tolik proklamovaná demokracie. Jenže jiná, ta pravá. A ruština se přestala vyučovat. Mnozí si oddechli. Neměli ji rádi. Já ano, ale ne ve spojení s totalitou, která u nás vládla, a vděčností k Sovětskému svazu, kterou jsme tím, mimo jiné, projevovali. Vzpomínám na ruštinu v jiných souvislostech. Měla jsem skvělou profesorku. Distingovaná vzdělaná dáma. Její láskou bylo umění, literatura, historie. V jejích hodinách jsme se dozvídali o dějinách ruské říše, o nádherné architektuře sovětských měst, o spisovatelích, dramaticích, básnících. Procházeli jsme v duchu galeriemi a kochali se uměleckými sbírkami. V uších nám zněla nádherná ruská klasická hudba.

Mnozí takové štěstí jako já neměli. Ale jistě „vytáhnou“ z paměti pár ruských frází nebo slovíček a spíše se dívají na tu povinnou výuku s úsměvem. Aspoň doufám, já to tak dělám.

 

ВСПОΜИНАЕТЕ?

ПУСТЬ ВСЕГДА БУДЕТ СОЛНЏЕ
 ПУСТЬ ВСЕГДА БУДЕТ МАМА
 ПУСТЬ ВСЕГДА БУДЕТ ПАПА
 ПУСТЬ ВСЕГДА БУДУ Я!