Každý máme své povolání. Říkám záměrně povolání, jelikož bychom se všichni měli při své práci cítit alespoň minimálně povolaní. Povolaní dělat svou práci dobře a podle svého svědomí. Můžete namítat, že některá, například mechanická práce toto nevyžaduje. Možná že máte pravdu. Těžko mi již kdokoliv z vás rozmluví, že práce lidí ve zdravotnictví tyto mé představy převyšuje, že do druhů práce zodpovědných nepatří.

 

Já všechny lékaře a zdravotní sestry svým způsobem obdivuji. Skutečně a bez přehánění.

Jedním z důvodům, proč jsem se nedala na dráhu zdravotnice, je právě ta ohromná zodpovědnost za zdraví lidí, kteří by procházeli mýma rukama. Nejsem si jista, zda bych k tomu měla tu odvahu.

 

Mám nemocné dítě. Ne nijak vážně, zato však stále. Od nástupu do školky je nemocná nepřetržitě. Prošla za poslední půlrok sedmkrát zánětem středního ucha, hnisala jí očička, rýmu a kašel má v podstatě pořád. Po doporučení lékařky jsme se rozhodly k odstranění nosních mandlí.

 

To vyžaduje předoperační vyšetření – odběr krve. Dcera má z jehly panickou hrůzu a není to jen proto, že to „píchá“. Mezi všemi běžnými nemocemi jsme totiž v zimě byly v nemocnici s problémem bakteriálního původu a ležela dva dny na kapačce. Kanylu měla v zápěstí. Když ji sundaly, hrozně jsme si oddychly. Sestry v nemocnici ale celou akci nedomyslely, další den musely mé čtyřleté dceří píchat do zápěstí znovu. Již tehdy se tolik vzpínala, že jí krev sotva tekla.

 

V pondělí, 11. 7. 2005, jsme se tedy vypravili na odběr krve.

Manžel držel dceru, seč mohl. Krev ale tentokrát netekla vůbec. Měli jsme to zkusit ještě jednou za týden, již v posledním možném termínu před tolik nezbytnou operací.
Povolali jsme i babičku, která měla dceru na prázdniny dny před druhým odběrem. Vybavena sladkými odměnami, motivacemi zmrzlin a plyšovými pomocníky přichvátala v půl osmé ráno do Polikliniky Parník na Černém Mostě. Nechala se dokonce píchnout taky. Dcera rovněž, ale krev, opět díky usilovnému vzpínání dětského tělíčka, netekla. Muselo se do prvního patra k „odborníkům“ na odebírání krve.
Bylo však již deset minut po ambulantních hodinách…

 

Manžel je velmi výbušná povaha. Po uvítání mladší zdravotní sestrou, která neopětovala pozdrav a velmi důrazně vyjádřila nelibost nad pozdním příchodem, jí vysvětlil situaci. Dostal strohou odpověď: „Sedněte si a počkejte!“ Držel se a osud sestry byl zachráněn obavami o dceru...

 

Došlo na samotný proces odběru. Přítomna byla starší, a dle všeho zkušená sestra, a mladší, dle všeho velmi nezkušená a nepříjemná sestra. Při vlastním píchání se zkušenější z dvojice velice snažila a nakonec se díky její zručnosti a trpělivosti drahocennou krev odebrat zdařilo. Mladá mezitím křičela na dceru, že držet musí a CO TO DĚLÁ!!!

Právě ta mladší sestra, ta, která si jednou vybrala povolání sestry, ta byla zdrojem mé energie na tento článek vydané. Chápu, že dítě, jako je to moje, není nejpříjemnějším zpestřením pracovního dne. Chápu, že už jí nebo její rodině mohl před naší návštěvou někdo zkazit den, zrovna tak jako ona nám. Ale nechápu tu její příšernou aroganci, neurvalost k malému dítěti, které právě prožívá chvíle hrůzy největší, a také tu neuctivost k dospělému doprovodu.

Naše babička se osmělila a požádala o náplast. Byla mladší zdravotnicí odkázána na hromádku lepenek a ještě byla obdařena posledním prohlášením, které již nechám bez komentáře:

„Kdybych to měla lepit každýmu, kam bychom přišli.“

 

Možná vám to nepřijde tolik závažné, možná jste si na podobný přístup lidí ke své práci zvykli.
Uznávám, že v mém rozhořčení jistě hraje roli jistá přecitlivělost, která vychází z neustálé bolesti mého dítka.

Ale neměli bychom se právě ve zdravotnictví dožadovat maximální možné trpělivosti a odbornosti?

 

Skutečně by se na místo zdravotní sestry na Poliklinice Černý Most nesehnala povolanější osoba?

 

 

Jaké jsou vaše zkušenosti s českým zdravotnictvím?

 

Poznámka: Jelikož ve zmiňované budově polikliniky působí dvě laboratoře, je nutno uvést, že v článku je řeč o firmě Lékařské laboratoře s.r.o.

 

Reklama