Zdeňka, jediné dítě Karla Havlíčka Borovského, neměla moc šťastný život. Oboustranným sirotkem se stala v necelých osmi letech. Nezáviděníhodné! Jenže - pak vzali její osud do svých rukou „vlastenci“ a ona se stala  oficiální „dcerou národa“...

Narodila se den před Štědrým dnem v revolučním roce 1848. Pro Karla Havlíčka to bylo notné zklamání. Přál si totiž prvorozeného syna! S dcerou se smiřoval těžko. O ženách neměl zrovna valné mínění. A to ještě netušil, že další dítě už do rodiny nepřibude.

Zdeňčina matka, o pět let mladší Julie Sýkorová, s níž se Havlíček oženil na začátku března 1848, byla jemná, štíhlá a velmi krásná dívka. Svého muže opravdu milovala a trpělivě snášela nejen jeho cholerickou povahu, ale i nelehký úděl ženy vyhnance a politicky nespolehlivého člověka.

ZdeňkaTěsně před Zdeňčinými třetími narozeninami  -  na začátku prosince 1851 - odvezli otce do Brixenu. Po půl roce povolili jeho manželce i dceři, aby jej tam následovaly. Do Brixenu je doprovázeli Juliina sestra Adéla Jarošová se svým manželem. Ti se po krátkém pobytu vrátili do Prahy. Julii se v Brixenu moc nelíbilo – tesknila po domově a příbuzných. Prostředí tyrolského městečka však pozitivně ovlivnilo její zdraví. Už když se vdávala, měla tuberkulózu a čistý horský vzduch ve vyhnanství jí vlastně prodloužil život. V roce 1854 požádal Havlíček o propuštění, hodně si sliboval též od amnestie, kterou vyhlásil císař František Josef I. u příležitosti své svatby se Sissi. Doufal marně! Na něj se amnestie nevztahovala. Ženu a dceru ale poslal do Čech. Ti tři se už nikdy společně nesetkali. Následujícího roku se Juliin stav povážlivě zhoršil. Havlíček nakonec dostal povolení k návratu do Čech, ale manželku už nezastihl mezi živými. Byl zoufalý!

A Zdeňka? Zatím vyrůstala u tety a strýce Jarošových. Bylo jí šest a půl, matčinu smrt jí zamlčeli. Nebyla ani na pohřbu. Šetrně jí sdělili, že odjela. Zdeňka prý dál nepátrala…

U Karla Havlíčka, který se nakazil v Brixenu od své ženy, propukla však tuberkulóza v nezdravém českém prostředí naplno a on jí v létě 1856 podlehl. Myslím, že okolnosti ostře sledovaného vlasteneckého pohřbu, kterého se Zdeňka rovněž neúčastnila, jsou dostatečně známé. A nejspíš už tady byl položen základ ke glorifikaci Havlíčka jako mučedníka národa. Jeho součástí se brzy stala i jeho jediná dcera Zdeňka.

Brixen

V tomto domě v Brixenu Havlíčkovi bydleli...

Pamětní desky

...připomínají to hned dvě pamětní desky na domě

Zatím ale vyrůstala u tety a strýce, který byl jmenován jejím poručníkem – podle tehdejší legislativy to musel být muž. U Jarošů byla šťastná, prostředí bylo láskyplné a Zdeňka dokonce začala tetě říkat „maminko“. I když na tom nebyli Jarošovi finančně nejlépe, svým třem dětem, ale zejména Zdeňce se snažili dopřát kvalitní vzdělání. Na jedné ze soukromých škol byl Zdeňčiným učitelem češtiny a dějepisu mladý Antonín Zeman, později používající literární pseudonym Antal Stašek, jinak Havlíčkův veliký obdivovatel.  O rodičích se doma nemluvilo, pravdu se Zdeňka dozvěděla až ve třinácti letech, kdy poprvé navštívila hrob rodičů. To se psal se rok 1861. Tehdy se česká společnost „probudila“ a připomněla si Havlíčkovy nedožité čtyřicáté narozeniny.

A vzpomněla si na sirotka Zdeňku. Musí se přece o dceru brixenského mučedníka postarat!  Najednou se o ni všichni začínají zajímat a chtějí zlepšit její trpký osud. Zdeňka je nazvána „dcerou národa“ a je vyhlášena veřejná národní loterie, jejíž výtěžek má být základem jejího budoucího věna. Do akce, která vynesla 30 595 zlatých, se zapojila tehdejší vlastenecká elita. Bylo by to na dlouhé povídání, jak to probíhalo … Jisté je, že se Zdeňka stala bohatou nevěstou. A končí její relativně „bezstarostné dětství“. Dostává se pod drobnohled „vlastenců“. Teta a strýc začínají být podezíráni z možné budoucí defraudace Zdeňčina jmění, protože jejich finanční situace se radikálně zhoršila. František Jaroš je zbaven poručnictví, Zdeňka je nešetrně odvedena od příbuzných. Je ustaven nový poručník a Zdeňka je umístěna do rodiny univerzitního profesora Hanuše. Nelíbí se jí tam. Po třech letech se stěhuje do liberální rodiny doktora Františka Braunera, tehdejšího vrcholného představitele českého politického života. Tam má sice relativní volnost, ale i tam se vyskytují problémy. Protože je Zdeňce už osmnáct let, začínají se Braunerovi ohlížet po vhodném ženichovi.

Jaká vlastně Zdeňka byla? Především duchaplná a vzdělaná. Určitě ne taková krasavice jako zemřelá maminka, ale na vzhledu jí záleželo. Měla krásné oči a vlasy, dobře tančila, ráda se hezky oblékala. Byla tak trochu marnivá, ostatně Braunerovi jí nebránili, tam o peníze nouze nebyla. Ztráta rodičů, láskyplná péče u Jarošů, tvrdá disciplína u Hanušů, liberální výchova u Braunerů, to vše se na její povaze podepsalo. Už to není ta tatínkova poslušná holčička z Brixenu. Má pořádně tvrdou hlavu. Po kom asi? A začíná jí lichotit obdiv ctitelů. Je jich několik. Student techniky, mladý hrabě, statkář a další…

Největší pozornost vzbudil její vztah s baronem Quidem Battagliou, rakouským důstojníkem polského původu sloužícím v Praze. K jejich seznámení došlo na plese Národní besedy. A byla to prý láska na první pohled. Brzy se začali scházet, dopisovat si. Když se spolu objevili na procházce, byl to skandál! Dcera národa a polský šlechtic! Proti byli všichni – Braunerovi, Quidova rodina a hlavně celá „vlastenecká“ veřejnost! Zdeňka byla odklizena do Rakovníka do rodiny notáře Trojana. Po Praze se začaly šířit zvěsti, že s milencem utekla a že čeká dítě.

Pobyt mimo Prahu jí prospěl. Znovu se objevují bývalí i zcela noví ctitelé. Zdeňka se jejich lichotkám nebrání, jako by tušila brzký konec…

Poslední dva roky prožila u babičky v Německém Brodě. To už se začíná naplno ozývat dědictví po otci i matce – tuberkulóza. Navštěvuje ji neúnavný hrabě Kaunic s žádostí o ruku. Zdeňka nakonec dává pragmaticky přednost sňatku z rozumu se statkářem Antonínem Svobodou. Toho jí vybrali Braunerovi a „národu“ se zamlouvá. Zůstane však jen u plánů. „Dcera národa“ umírá 20. září 1872. Nebylo jí ani dvacet čtyři let …

Zítra se můžete těšit na: Brixen, Havlíčkův fešácký kriminál.

V seriálu Jany Ládyové o zajímavých ženách si můžete také přečíst:

Reklama