Byla půvabná a vzdělaná a také mimořádně talentovaná. Rozhodla se celoživotně věnovat malířství a grafice a nikdy toho prý nelitovala. Několikrát se málem provdala, a přesto zemřela jako svobodná. Život této dívky z dobré rodiny byl nekonvenční, rozhodně ale zajímavý…

Narodila se v roce 1858 jako nejmladší dítě do liberální rodiny právníka a staročeského politika Františka Augusta Braunera. Podle maminky byla milá, veselá, optimistická. Vlastně se ani původně nejmenovala Zdeňka. Ke změně jména ji inspirovala o deset let starší dcera Karla Havlíčka Borovského Zdeňka, o níž jsme tu na našem webu také nedávno psali. Ta jednu dobu u Braunerů bydlela a stala se jejím idolem. Pan Brauner byl totiž ustanoven poručníkem Zdeňky Havlíčkové.

ZdenkaRodina Braunerových patřila k pražské vlastenecké smetánce. Po mamince Augustě, která pocházela ze šlechtické rodiny a původně byla vychovávána německy, zdědila dcera Zdeňka nejen výtvarný talent, ale také smysl pro krásu a jemnost. Po otci, který byl selského původu, získala zase temperament, vytrvalost a živelnost. Manželství rodičů skvěle fungovalo, ačkoli tedy byli opravdu protichůdných povah. Salon rodičů byl místem, kde se už jako malá Zdeňka setkávala s významnými literáty, výtvarníky či politiky.

Byla nadaná také jazykově, uměla francouzsky, německy i rusky a kromě toho též skvěle hrála na klavír. Dokonce chvíli koketovala – ke zděšení rodiny - s tím, že se stane zpěvačkou. Vedena byla ale i k domácím pracím. I to rodiče považovali za důležité.

Většinu volného času ale věnovala samozřejmě malování. Základy získala v soukromé malířské škole pro paní a dívky, kterou si ve Spálené ulici v domě U Habichů otevřela Amálie Mánesová, sestra slavných malířů a sama také malířka. A další učitel? Na vyšší dívčí škole známý umělec té doby Soběslav Pinkas.

Když bylo Zdeňce dvacet let, podnikla s matkou a sestrou cestu do Paříže. A ta definitivně rozhodla o její budoucnosti. Paříž se stala Zdeňčinou celoživotní láskou a druhým domovem. Trávila tu pak vždy část roku. A zažila první úspěchy, začala tu vystavovat. Často se jí ale stýskalo po Praze a v Praze zase vzpomínala a tesknila po Paříži…

Paříž byla k ženám-malířkám tolerantní. Na Academii Colarossi, kterou navštěvovala i slavná sochařka Camille Claudelová či naši umělci Alfons Mucha, František Bílek i Josef Čapek, mohly studovat i ženy. Pro Zdeňku to byl ale zápřah! V ateliérech akademie je rušno, maluje se tam od rána až do noci. V Paříži poznává svého celoživotního přítele a pozdějšího švagra, spisovatele Elémira Bourgese, který ji zasvěcuje do mnoha uměleckých oborů a uvádí ji do pařížské společnosti.

V Praze zase prožívá svou první velkou lásku – se známým malířem Antonínem Chittussim, svým učitelem, který ji přivedl k malování krajinek. K sňatku ale nedojde, mají totiž rozdílné představy o budoucnosti. Zdeňka snila o inspirativním a rovnocenném uměleckém svazku. Chittussi si naopak přál klasické manželství, kdy mu žena bude vytvářet rodinné zázemí a podřídí se mu.

Dalším osudovým mužem je o sedmnáct let starší básník Julius Zeyer. Jak ráda by ji matka konečně viděla vdanou! Staré panny to nemají v tehdejší společnosti zrovna jednoduché. Ovšem Zeyer se ke svatbě nemá, bere Zdeňkou jako přítelkyni. Vztah je sice dlouhodobý, ale nejspíš asi jen platonický. Jenže ona by chtěla víc!

I následující Zdeňčin vztah – s o pět let mladším Vilémem Mrštíkem – se rozpadá těsně před svatbou. Mrštík je nepraktický snílek, Zdeňku využívá citově, ale hlavně finančně. A taky i on těžce rozdýchává Zdeňčinu samostatnost a nezávislost. To už jí pomalu táhne na čtyřicítku a vzdává se definitivně myšlenky na případné manželství. Žádná „pohádka máje“ se ani teď nekoná. Díky Mrštíkovi ale začíná ilustrovat literární díla, třeba právě jeho Pohádku máje.

Pak se znovu zamiluje – do literárního kritika F. X. Šaldy. Ten ale dává přednost spisovatelce Růženě Svobodové. Je zajímavé, že muži, s nimiž si Zdeňka něco „začala“, měli většinou komplikované povahy a nebyli pro praktický život příliš použitelní.

Jakýmsi vybočením je bouřlivá, jen několikadenní láska, kterou prožije s tehdejším sochařským géniem Augustem Rodinem. Ten přijíždí do Prahy v roce 1902 (někde bývá uváděn rok 1905). Díky Zdeňce, která se stala jeho průvodkyní a odjíždí s ním i na Moravské Slovácko, objevuje český a hlavně moravský folklór. A Zdeňka mu – prý s chutí – podléhá.

V druhé polovině svého života už Zdeňka přestává pendlovat mezi Prahou a Paříží a usazuje se v Roztokách u Prahy. Tady kdysi ještě její otec koupil tzv. Malý mlýn. A protože byl sám skutečně „ze mlejna“, tradovalo se, že tam pro přátele zpočátku dokonce mleli mouku. Brzy ale Braunerovi mlýn zadaptovali na letní rodinné sídlo, které po smrti pana Braunera v létě pronajímali hostům. Na jeho zahradě si Zdeňka začala budovat svůj ateliér ve stylu anglického venkovského domu. Nepotřebovala žádného architekta, sama si namalovala „projekt“ a práci zadala místnímu zednickému mistrovi Josefu Hladíkovi. Zde se tedy trvale usadila a vytvořila řadu svých děl – olejomaleb, ilustrací či grafických listů. Byla všestranná, malovala též na sklo, zdobila i nábytek. Milovala a ráda malovala starou Prahu, proti jejíž asanaci úspěšně bojovala, byla členkou Klubu za starou Prahu.

Braunerova-V-ohbi-reky

Zdeňka Braunerová - V ohbí řeky

Mlýn i Zdeňčin ateliér, kde se nachází expozice věnovaná jejímu životu i dílu, postihla v roce 2013 povodeň (ostatně nebyla to povodeň první). Do jara 2015 by však snad již vše mělo být zrekonstruováno a sloužit opět Středočeskému muzeu, které obojí spravuje už od roku 1974.

Ale vraťme se ke Zdeňce. Její poslední románek byl víceméně nerovnocenný, mateřský vztah k Miloši Martenovi, o pětadvacet let mladšímu spisovateli a překladateli, který ji bezmezně obdivoval. Ten budil pohoršení veřejnosti i Zdeňčiných sourozenců.

Zdeňka měla pověst bohémky, která se prý koupe nahá ve Vltavě a žije nezřízeným životem, užívá si. Skutečnost byla malinko jiná. Byla to docela šetrná žena, zbytečně nerozhazovala, sama si třeba šila garderobu i klobouky. Ostatně není se čemu divit. Ačkoli dostávala apanáž od bratra Vladimíra, který měl po smrti otce na starosti rodinné finance plynoucí z pronájmů Braunerových nemovitostí, její výdaje převyšovaly skromné příjmy z prodeje obrazů. Vyčerpala se stavbou domu v Roztokách a hlavně – neměla žádného sponzora. Naopak sama podporovala své milence či začínající umělce… Ač po manželství asi toužila, zemřela v roce 1934 jako svobodná slečna smířená se svým osudem. Pochována byla do rodinné hrobky Braunerových na Vyšehradě, třebaže si přála spočinout někde v přírodě poblíž svého ateliéru...

I o těchto zajímavých ženách jste si u nás mohli přečíst:

 

Uložit

Reklama