Reklama

Znáte to, lidé přijdou v takovou chvíli, kdy je vlastně vůbec nečekáte, ba co hůř snad ani nechcete čekat. Bohužel tento druh návštěv se u nás zjevuje docela často. Těžko říct, jestli mají všichni známí nějaký radiopřijímač a ví přesně, kdy nemám náladu na klábosení a probírání manžela, přítele nebo milence, který zamotal hlavu kamarádce. Zkrátka a dobře, prostě to tak bývá a nikdo mi to nevymluví.

A tak se stalo jednou, že se nečekaná návštěva (díkybohu) ozvala půl hodinky před tím, než ráčila přikráčet. Ne že bych své známé neměla ráda, nicméně ocením, když mi dají vědět alespoň den předem, zkrátka lítat před nimi s chlebíčky, flákat na talíř jednohubky a držet v jedné ruce konvici s kávou a v té druhé něco ostřejšího na uvítanou se mi zkrátka a dobře nechce. Nesnáším spěch a stres.

No každopádně zpět k naší (ne)ohlášené návštěvě. Jelikož jsem byla v práci, volala jsem domů dcerce, aby vyhlásila pohotovost a začala s úklidem. Bylo mi jasné, že má milion dalších věcí na práci, ale naštěstí maminku ve štychu nenechala. Vybil se mi mobil, takže to, že má udělat alespoň pár chlebíčků už asi neslyšela. No nic. Utíkala jsem z práce mílovými kroky, stihla nakoupit nějaké zákusky, ať na tom stole alespoň něco je!

Konečně jsem byla u našeho paneláku a do předpokládaného příchodu návštěvy zbývalo nějakých 15 minut. Zavřely se zamnou dveře výtahu a já se zhroutila do rohu zpocená jako po maratónu. Konečně, 14. patro, 15. patro a...... NIC! Výtah se semnou zasekl! Sakra. Telefon vybitý, návštěva za dveřmi a co já teď??? Po hodině bušení a kopání do dveří mě konečně někdo uslyšel a zavolal výtaháře. Tak jsem vyrazila do bytu a v té chvíli jsem byla radši, kdybych v tom výtahu zůstala....

Návštěva byla sice usazená, uklizeno jakž takž také bylo. Bohužel dcerka dřepěla na zemi a drhla hadrou kávu, kterou po cestě ke stolu vylila. No co už. To se vyčistí. Hodila jsem věci do kouta a zaplula do kuchyně. Dcerka byla předvídavá, nachystala jednohubky i chlebíčky. Díky Bohu za dospělé děti! Tak jsem hmátla po chlebíčcích a jednohubkách a pádila ke stolu. No co čert nechtěl, talíře se mi sesmekly a chlebíčky i jednohubky skončily pod konferákem.

Dceru nenapadlo nic lepšího než vykouknout zpoza rohu a prohlásit: ,,No mami to snad nemyslíš vážně!“ Odkráčela do kuchyně připravit další občerstvení a já jsem - v zápalu sbírání vajíček, salámu a sýru pod stolem  - konverzovala s návštěvou, která se od té doby vždy ohlásila den předem...

Pozn. red.: Text nebyl redakčně upraven.

Dnes si povídáme na téma návštěvy.

  • Chodíte na návštěvy?
  • A zvete si své blízké k sobě domů?
  • Dáváte přednost obýváku jednoho z vás, nebo spíš kavárně či jinému neutrálnímu místu?
  • Jste častěji hostem, nebo hostitelem?
  • Kdy jste si naposledy vyzkoušela obě tyto role?
  • A co si o návštěvách z domu do domu myslíte? Jsou fajn, nebo narušují soukromí?
  • Máte nějaké veselé historky o návštěvách?

To vše a mnohem víc o návštěvách můžete sepsat a odeslat už teď na adresu

redakce@zena-in.cz