Milá redakce, posílám malý příspěvek k tématu dne, doufám, že toto smutné téma to trošku odlehčí.

Díky osudu jsem ještě otázku skutečného dědictví naštěstí nemusela řešit. Moji i manželovi rodiče žijí, sourozenci také, takže jsme se zatím s touto, spíše smutnou problematikou, potýkat nemuseli. Ostatně, ani žádnou skrytou tetičku "v Americe" nemáme, jsme tedy v klidu. Ale přeci jen, něco jsem rozhodně zdědila.

Po tatínkovi. Škytavku. Říkáte si asi, no a co, škytavku má občas skoro každý, to je normální věc. Hm, není. Tohle je totiž zákeřná potvora. Přichází v nejnevhodnějších chvílích, a pak jde o život (třeba jednou moje děti budou dědit po mně, až mě fakt zdolá). Představte si situaci, kdy si naprosto v klidu sednete o obědu, nalejete si horkou polévku, opojná vůně vás naladí, naberete lžíci, dáte si ji do úst a ve chvíli, přesně v té chvíli, kdy polykáte - ŠKÝÝÝT.  Je opravdu umění se neudusit, to mi věřte, a bolest bránice, či čeho, ta je taky moc "milá".

No nic, položím lžíci, čekám na další "škyt", abych v jídle pokračovala bezprostředně po něm a eliminovala riziko dalšího zalknutí na minimum. Nic, klid. Čekám minutu, dvě, tři, pět. Nic, klid. Tak jo, říkám si, už je to dobré. Naberu další lžíci, dám do úst - ŠKÝÝÝT. A tak pořád dokola. Obzvlášť příjemné je, když se vám to stane v restauraci, menze a jiných společných prostorách, protože ten zvuk, které je moje tělo schopné v té chvíli vydat, je "úžasný". Rodina je zvyklá, opravdu je to naše takové "rodinné stříbro", má to táta i brácha. Teď jen vyčkáváme, u koho z našich dětí se "TO" objeví :-)

Pozn. red.: Text nebyl redakčně upraven.


Pafo, zajímavý pohled na dědictví. Simona

Škytavka je dědictví nezáviděníhodné, ale nás dnes spíš zajímavá pozůstalost materiální. Máte s ní nějaké své zkušenosti? Pište na adresu:

redakce@zena-in.cz

 

Reklama