Bulvár

Zázraky se nedějí...

Vzpomínka, při které mi dodnes jde mráz po zádech, se upíná k mému prvnímu těhotenství.
 
Bylo mi 21 a čekala jsem svoje první dítě. Byla jsem natěšená maminka jako většina ostatních a spolu s manželem jsme se připravovali a moc těšili na příchod našeho miminka. Ve čtvrtém měsíci jsem šla s manželem na ultrazvuk a nemohla jsem se dočkat, až uvidím svoje děťátko a třeba už bude i vidět jakého bude pohlaví. Doktor nás mile přivítal a potom prohlížel miminko, všemožně přeměřoval a vypadal dost zamlkle. Zeptala jsem se, jestli se něco děje, a on mi odpověděl: "Nevím to jistě, ale zdá se, že vaše dítě nebude úplně v poořádku". V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal, byla jsem jako opařená. On pokračoval: "Zdá se, že má vadu nožiček, ale pro jistotu vás pošlu ke specialistovi!" Potom už nás jenom objednal na další vyšetření a já jsem čekala a každou noc brečela, že moje děťátko nebude zdravé.
 
Přišel den D a my jsme šli na další vyšetření. Proseděli jsme několik hodin v čekárně a s nervy na špagátku čekali, co nám řekne další doktor. Ten všechno zkontroval a řekl nám, jak velmi dobrého máme doktorka, že vadu rozpoznal. Tohle jsme opravdu slyšet nechtěli. Doufali jsme v zázrak, ale ten nepřišel. Naše dítě opravdu nebude v pořádku. Doktor nám vysvětlil, co všechno tahle diagnóza znamená, a taky nám řekl, že tahle bývá často spojená i s psychickou poruchou. Prý jestli budeme chtít přerušení, můžeme o tom ještě uvažovat. Takovou ránu jsem opravdu nečekala, ale bylo to moje dítě, přeci ho nezabiju, viděla jsem, jak kouká a cucá si paleček, to bych opravdu udělat nemohla.
 
V další poradně mě můj doktor utěšoval, že to není až tak strašné a při dobré vůli se rehabilitací, a v horším případě operací všechno spraví.
 
Zbytek těhotenství jsem si už nedokázala užít, byla jsem strachy bez sebe. Nevěděla jsem, co bude, až se malý narodí, ale byla jsem si jistá, že ho budu mít ráda v každém případě.
 
Narodila se mi holčička a nožičky měla jak koňská kopýtka. I přesto byla krásná a já byla šťastná, že ji mám.
 
Po porodu dostala sádřičky na obě nožičky a ty měla šest týdnů. Potom jsme začali s rehabilitací. Bylo to úmorné mučení několikrát denně. Nožičky se začaly lepšit a naše dcera rostla v krásnou a chytrou holčičku.
 
Když jí byl rok, naše píle začala nést svoje ovoce a ona už začínala za ručičku chodit.  Teď už jsou naší dcerce téměř tři a nikdo by nepoznal, že měla nějakou vadu. Nedovedu si představit, že bychom se jí tenkrát vzdali?! Po psychické stránce je naprosto v pořádku a dokonce vůči vrstevníkům trochu napřed - a nožičky? Bude mít celý život menší omezení ve sportu a dlouhých túrách, ale jinak bude naprosto v pořádku.
 
Přeju všem rodičům velkou trpělivost a nebojte se, když vám dá život do cesty překážku, určitě se to dá zvládnout.
 
Grice
 
Za nádherný příběh děkujeme a holčičce přejeme mnoho zdraví!!!
 
 
Máte také svůj příběh nebo životní zážitek, na který nikdy nezapomenete? Pište na adresu redakce@zena-in.cz !
Možná právě ten váš bude nejlepší a dostanete od nás dárek, v podobě vlasové kosmetiky... 
 
 
Sledujte novinky!
Během dne se dozvíte, kdo vyhrál ve včerejší soutěži o lístky do kina a také "Kdo rozesmál našeho Radka"...
   
25.03.2005 - Společnost - autor: Jindřiška Kleknerová

Komentáře:

  1. [29] MartinaC [*]

    pěkne napsaný

    superkarma: 0 07.08.2006, 13:00:58
  2. avatar
    [28] Adi [*]

    grice: Moc hezký příběh A naopak...já bych řekla, že zázraky se dějí...máte svojí holčičku a jak píšeš, až na menší omezení je naprosto v pořádku!!!

    superkarma: 0 28.03.2005, 00:37:33
  3. avatar
    [26] grice [*]

    Petrula: Je to obrovská rána pro každou mámu,když se něco takového stane. Já jsem se při mém druhém těhotenství taky ptala při každém UZV na nožičky a další dítě už raději neplánuji, bojím se že by něco nemuselo být v pořádku. Teď mám dvě zdravé děti a jsem spokojená. Přeji Ti hodně štěstí s dětmi a málo bolestných vzpomínek.

    superkarma: 0 26.03.2005, 11:35:06
  4. avatar
    [22] Bobša [*]

    Skláním se před těmito maminkami, které mají v sobě tu obrovskou sílu porvat se s osudem

    superkarma: 0 25.03.2005, 14:03:37
  5. avatar
    [21] Lilinka [*]

    Sway01: nebyla jsem na netu,ted jsem ti poslala vzkaz.

    superkarma: 0 25.03.2005, 13:16:12
  6. avatar
    [20] *Kotě* [*]

    To je moc krásný příběh Grice, máš můj obdiv a úctu a přeju ti jen samé štěstí tvoje holčička už štěstí měla - na úžasnou maminku (a nepochybně i tatínka)

    superkarma: 0 25.03.2005, 12:47:07
  7. avatar
    [19] Sway01 [*]

    Lilinka: Ahoj, prosím, chtěla bych se ohl.Tvé nemoci na něco zeptat, mohu tady?

    superkarma: 0 25.03.2005, 12:29:57
  8. avatar
    [18] Sway01 [*]

    Lilinka: Ahoj, prosím, chtěla bych se ohl.Tvé nemoci na něco zeptat, mohu tady?

    superkarma: 0 25.03.2005, 12:27:59
  9. avatar
    [17] Petronilka [*]

    Tady člověk teprve zjistí, co je v životě důležité.

    superkarma: 0 25.03.2005, 12:25:40
  10. avatar
    [15] šája [*]

    superkarma: 0 25.03.2005, 12:18:31
  11. avatar
    [13] Tesay [*]

    přeju vám i vaší maličké hodně

    superkarma: 0 25.03.2005, 11:29:53
  12. avatar
    [10] Lilinka [*]

    Manx: oni si totiz mysleli,ze hrozi i poskozeni mentalni...

    superkarma: 0 25.03.2005, 10:35:32
  13. avatar
    [9] Aja [*]

    superkarma: 0 25.03.2005, 10:35:22
  14. avatar
    [8] Lilinka [*]

    Ja mam od mala skoliozu.Temer 11 let (s malymi prestavkami) jsem nosila korzety.Musela jsem 3krat denne cvicit alespon 20 minut.Moje maminka byla vytrvala,cvicila se mnou, neustale me do toho honila a dbala na to,abych to opravdu dodrzovala. Dokazete si asi predstavit,jak me to nebavilo,jak se mi do toho cviceni silene nechtelo.Na mamku jsem byvala nastvana,v mysli me napadala hrozna slova (za ktera se ted stydim). Ale hlavne diky ni se podarilo ma zada nejak srovnat.Stoprocentne rovna nebudu nikdy, kdyz si stoupnu naha pred zrcadlo, asymetrie je bohuzel videt,ale mohla jsem dopadnout mnohem hur.Doktori mi na konci lecby prozradili,ze jsem mohla skoncit na voziku,kdybych se cviceni nevenovala

    superkarma: 0 25.03.2005, 10:33:14
  15. avatar
    [6] Lilinka [*]

    Myslim,ze nejtezsi je prekonat ten srdce drasajici plac deti pri kazdodennim namahavem a bolestivem cviceni.Ale kdyz se to povede,vase deti vam jednoho krasneho dne urcite podekujou.
    Grice,gratuluji, ze jste to skvele zvladla, ze jste se nedala a miminko si nechala,i kdyz jste vedela jake trapeni Vas ceka. Preji Vam hodne stesti, at Vam dcerka dela jen a jen radost!

    superkarma: 0 25.03.2005, 10:25:19
  16. avatar
    [5] Tanzi [*]

    Moc hezky a pravdivě napsané..jsi statečná holka, že jsi vše překonala a moc tobě i tvé princezně držím palečky, aby už nic zlého nepřišlo!

    superkarma: 0 25.03.2005, 10:19:39
  17. avatar
    [4] Rybulka [*]

    Ano, to je nádherné a přeju vám všem hodně štěstí

    superkarma: 0 25.03.2005, 10:17:41
  18. avatar
    [3] Landriel [*]

    Kdykoliv někde vidím člověka s nějakou takovouhle v podstatě zanedbanou vadou, vždycky v duchu moc děkuju svojí mámě, která se mnou a s mým bráškou několikrát denně za našeho hrozného řevu cvičila, a naše vtočené nožičky nám srovnala.
    Přeju hodně štěstí a zdraví tobě i tvé holčičce...

    superkarma: 0 25.03.2005, 10:15:33
  19. avatar
    [2] Čárina [*]

    jak se v takove situaci rychle zmeni zebricek hodnot ze ?
    Jenom si zapamatovat co je dulezite a nad cim mavnout rukou ...

    superkarma: 0 25.03.2005, 10:10:20
  20. avatar
    [1] Markýza [*]

    přeju hodně štěstí a zdraví

    superkarma: 0 25.03.2005, 10:03:04

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Náš tip

Doporučujeme