Vzpomínka, při které mi dodnes jde mráz po zádech, se upíná k mému prvnímu těhotenství.
 
Bylo mi 21 a čekala jsem svoje první dítě. Byla jsem natěšená maminka jako většina ostatních a spolu s manželem jsme se připravovali a moc těšili na příchod našeho miminka. Ve čtvrtém měsíci jsem šla s manželem na ultrazvuk a nemohla jsem se dočkat, až uvidím svoje děťátko a třeba už bude i vidět jakého bude pohlaví. Doktor nás mile přivítal a potom prohlížel miminko, všemožně přeměřoval a vypadal dost zamlkle. Zeptala jsem se, jestli se něco děje, a on mi odpověděl: "Nevím to jistě, ale zdá se, že vaše dítě nebude úplně v poořádku". V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal, byla jsem jako opařená. On pokračoval: "Zdá se, že má vadu nožiček, ale pro jistotu vás pošlu ke specialistovi!" Potom už nás jenom objednal na další vyšetření a já jsem čekala a každou noc brečela, že moje děťátko nebude zdravé.
 
Přišel den D a my jsme šli na další vyšetření. Proseděli jsme několik hodin v čekárně a s nervy na špagátku čekali, co nám řekne další doktor. Ten všechno zkontroval a řekl nám, jak velmi dobrého máme doktorka, že vadu rozpoznal. Tohle jsme opravdu slyšet nechtěli. Doufali jsme v zázrak, ale ten nepřišel. Naše dítě opravdu nebude v pořádku. Doktor nám vysvětlil, co všechno tahle diagnóza znamená, a taky nám řekl, že tahle bývá často spojená i s psychickou poruchou. Prý jestli budeme chtít přerušení, můžeme o tom ještě uvažovat. Takovou ránu jsem opravdu nečekala, ale bylo to moje dítě, přeci ho nezabiju, viděla jsem, jak kouká a cucá si paleček, to bych opravdu udělat nemohla.
 
V další poradně mě můj doktor utěšoval, že to není až tak strašné a při dobré vůli se rehabilitací, a v horším případě operací všechno spraví.
 
Zbytek těhotenství jsem si už nedokázala užít, byla jsem strachy bez sebe. Nevěděla jsem, co bude, až se malý narodí, ale byla jsem si jistá, že ho budu mít ráda v každém případě.
 
Narodila se mi holčička a nožičky měla jak koňská kopýtka. I přesto byla krásná a já byla šťastná, že ji mám.
 
Po porodu dostala sádřičky na obě nožičky a ty měla šest týdnů. Potom jsme začali s rehabilitací. Bylo to úmorné mučení několikrát denně. Nožičky se začaly lepšit a naše dcera rostla v krásnou a chytrou holčičku.
 
Když jí byl rok, naše píle začala nést svoje ovoce a ona už začínala za ručičku chodit.  Teď už jsou naší dcerce téměř tři a nikdo by nepoznal, že měla nějakou vadu. Nedovedu si představit, že bychom se jí tenkrát vzdali?! Po psychické stránce je naprosto v pořádku a dokonce vůči vrstevníkům trochu napřed - a nožičky? Bude mít celý život menší omezení ve sportu a dlouhých túrách, ale jinak bude naprosto v pořádku.
 
Přeju všem rodičům velkou trpělivost a nebojte se, když vám dá život do cesty překážku, určitě se to dá zvládnout.
 
Grice
 
Za nádherný příběh děkujeme a holčičce přejeme mnoho zdraví!!!
 
 
Máte také svůj příběh nebo životní zážitek, na který nikdy nezapomenete? Pište na adresu redakce@zena-in.cz !
Možná právě ten váš bude nejlepší a dostanete od nás dárek, v podobě vlasové kosmetiky... 
 
 
Sledujte novinky!
Během dne se dozvíte, kdo vyhrál ve včerejší soutěži o lístky do kina a také "Kdo rozesmál našeho Radka"...
Reklama