Trapasů mám na svém kontě dost, ale stále vede jen ten jeden. Ten první automobilový.

Po ukončení autoškoly jsem doma pyšně mávala řidičským průkazem a rozhodovala se, kam pojedu na svoji první jízdu. Můj vozový park čítal jedno vozidlo značky Škoda 120L a já si v něm připadala jak pilot formule jedna. Vůbec mi nevadilo, že už tehdy to byl veteránek. Věkově jsme si byly se škodověnkou blízko :o) Zapomněla jsem, že než jsem šla na jízdy, tak jsem byla schopná prořvat celou noc, jak jsem se bála a byla nervózní.

Teď jsem byla plná elánu a chtěla vyrazit na svoji první samostatnou jízdu. Koukla jsem se do mapy na cestu kudy pojedu, protože jsem musela vyloučit místa, kde jsem musela odbočovat vlevo, a tudíž dávat přednost ostatním vozidlům. (Kvůli jednomu odbočení vlevo jsem byla schopná objet půl Prahy). Potud bylo vše v pořádku. Jenže pak nastal malý problémek. Musela jsem natankovat.

V peněžence jenom dvě stovky a tak mi můj choť dal instrukce, že mám dávat pozor kolik tankuju, že tam stačí okamžik a dvě stovky jsou fuč a já si ten zbytek budu muset odpracovat. Což jsem samozřejmě chápala jako legraci, ale při pomyšlení, že tam budu stát a trapně vysvětlovat, že mám jen dvě stovky a zbytek budu muset nějak vyrovnat, mně nebylo moc dobře. Dojela sem k pumpě, v hlavě si opakovala, jen opatrně, ať nenatankuješ víc. Koukala jsem na ta šíleně míhající se číslíčka na stojanu a jak tam byly dvě stovky, stopla jsem to a šla zaplatit. Obsluze u pokladny podávám dvě stovky a pán na mě kouká jak čerstvě vyoraná myš.

Tak se ptám, jestli je to dobře, jestli jsem přeci jenom nenatankovala víc. Pořád na mne tak nechápavě čučel a pak povídá: „Mladá paní, natankovala jste přesně za dvě koruny.“ Ve mně by se krve nedořezal, rudá sem byla až na zadku, zaplatila jsem ty dvě kačky a na benzínový páry odjela fuč. V životě už mne na té pumpě neviděli.

Teprve doma jsem si uvědomila, že ty dvě poslední nuly, měly před sebou desetinnou čárku. Už si dávám na ty poťouchlé stojany pozor, ale tankovat jezdím pořád nerada.


Milá ženo-in,
už jsme zase u těch technických vymožeností.

Mám sice řidičský průkaz - nechápu, jak jsem se k němu dostala - ale raději nejezdím. A věřte, že na vině nejsou jen poťouchlé stojany. Zjistila jsem, že jsem nebezpečná sobě i svému okolí, tak jsem raději řidičské pokusy vzdala :)

Přeji hodně štěstí u pumpy, za volantem a vůbec všude.

Reklama