Setkali jsme se s Milanem Vrbenským, který nám povyprávěl svůj zážitek ze srpna ´68...

V srpnu ´68 jsem dělal brigádu na nádraží v Hostivaři. Dělal jsem tam signalistu, posouval výhybky a návěstidla, zavíral a otvíral závory... Míval jsem s sebou vždycky takový malinký tranzistorák – tam jsem si pouštěl hudbu, poslouchal jsem si to, když jsem měl pauzu.

V noci z dvacátého na jedenadvacátého jsem měl službu. Když bylo potřeba něco obsluhovat, obsluhoval jsem, ale byl jsem v práci sám, tak jsem si pustil ten tranzistorák naplno. Najednou se ozvalo: „Občané Československé socialistické republiky, máme pro vás zvláštní zprávu...“ jak to bylo přesně, to už nevím, „ ...máme pro vás důležitou zprávu, nezavírejte svoje rádia a poslouchejte. Vojska Varšavské smlouvy, Ruska, Německa, Polska, Bulharska... překročila naše hranice. Neklaďte žádný odpor, zachovejte klid...“ a takové věci.

Vzal jsem ten tranzistorák a postavil ho k blafounu – to je takové zařízení, které řve po celém okolí. Když je potřeba dávat pokyny vlakvedoucím, posunovačům. Prostě je to takový tlampač. Takže to najednou řvalo po celém okolí. Možná se kvůli mně nějací lidé dozvěděli (smích), že vojska Varšavské smlouvy slavně překročila naší hranici.

Když jsem ráno skončil, šel jsem na náměstí Marata na tramvaj. Teď se proti mně valily ty těžké obrovské tanky. Dělalo to rámus, hučelo to... Byl jsem mladý dvacetiletý kluk a v životě jsem tank neviděl. Lekl jsem se, otočil se a utíkal zpátky na nádraží.

Jenže tam už všechno zavřené, žádné vlaky nejezdily, akorát jediný vláček s pár vozy jel na Hlavní nádraží. Tam jsem vystoupil, všude vojáci a samopalníci, na hlavách ty šedivozelené čapky – to už si dnes asi většina lidí nepamatuje.

Vyrazil jsem domů přes Senovážné náměstí, průchodem kolem Národní banky. Vojáci každého kontrolovali, tak jsem proklouznul. Bydlel jsem tenkrát na Poříčí vedle Labutě. Najednou, bylo to až děsivé, kolem mě začaly létat kulky. Poprvé jsem slyšel hvizdot kulek, to je takový nepopsatelný a svým způsobem úžasný pocit.

Okamžitě jsem vlítl do divadla – dnes je to divadlo Archa, tenkrát to bylo divadlo D34 E. F. Buriana. Chvilku jsem tam čekal a pak běžel domů. Vlítl jsem do dveří a říkám: „Jé, mami, představ si, co se mi stalo...“ Do noci jsme si o tom povídali.

Když jsem se ráno probudil, tak už byly kolem budovy Rudého Práva minometná hnízda, všechno nasměrované na ÚV KSČ, dnešní Ministerstvo dopravy. Šel jsem se tam podívat, tam všude stála děla – no hrůza!

Ale nebál jsem se. Dokonce jsme chodili mezi ruské vojáky, oni měli svoje stanoviště na Náměstí republiky. Byli z toho také úplně vykulení, nevěděli, kde jsou, co se děje. Asi byli i dost nebezpeční, tím, jak byli vykulení.

Tak jsme se s nimi bavili. Uměli jsme rusky – gavarili jsme spolu (smích). Ptali jsme se jich, proč tady jsou, a vymlouvali jsme jim to.

To bylo tenkrát úžasné, jak lidé táhli za jeden provaz, jak spolu drželi. To bylo prostě: Najednou je tady nebezpečí, je potřeba si navzájem pomáhat, nezávidět si, neubližovat si. Všichni lidé najednou spolupracovali, to už dneska moc nevidíte...

Čtěte také:
Míša Kudláčková: narozena 21. srpna 1968

Znáte někoho s podobným zážitkem? Jak jste prožívali srpen 1968 vy?

Reklama