Reálná zkušenost našeho redaktora Jakuba D. Kočího, při které vás bude mrazit v zátylku. Řešila jste někdy potenciálně nebezpečnou situaci? Jak dopadla rvačka bezdomovců, do které se Jakub přimíchal?

homeo

Procházel jsem se s kamarádkou pozdě večer po nábřeží a míjeli jsme bezdomovecký pár. V jednu chvíli se kamarádka otočila a upozornila mě, že bezdomovec svou partnerku surově tluče. Jaká by byla správná reakce? Nejspíš zavolat policii a všemu z povzdálí tiše přihlížet, jenže mě ta situace a surovost spoluobčana bezdomovce natolik vytočila, že jsem ponechal zavazadla v povzdálí u kamarádky, řekl jí, ať se drží stranou, a když tak volá policii, kdyby byl nejhůř, a šel jsem zasáhnout.

První, co jsem na bezdomovce vyzkoušel, byl autoritativní příkaz: „Co se tady děje? To jsi chlap, že biješ ženu?! Okamžitě toho nech a jdi!“ udělal jsem nekompromisní gesto rukou.

Bezdomovec se na mě osopil, že mi do toho nic není, ať si hledím svého, tak jsem ještě víc zdvihl hlas a slušně ho po kratší diskuzi vykázal. Bezdomovec se sebral a šel pryč. Docela jsem si oddechl, že to prošlo bez rvačky...

Sehnul jsem se k zmlácené dívce a zjišťoval, zda je v pořádku a jestli něco nepotřebuje - tvrdila, že jí nic není, a tvářila se dost nepřístupně. Tedy jsem ji nechal a vrátil se ke kamarádce.

Jak to bylo dál?

Když už jsme pomalu z místa odcházeli, bezdomovec se vrátil a znovu dívku uhodil. Situace se tedy opakovala, jen s tím výsledkem, že bezdomovec tentokrát nehodlal odejít a stále ženu tloukl. A tak jsem mu při jedné ráně zachytil ruku a odstrčil ho - bohužel ztratil rovnováhu a upadl na zem.

Pád bezdomovce rozlítil a došlo na rvačku. Byl o trochu tělnatější než já a podařilo se mu chytit mě za vlasy a povalit na zem. Na zemi jsem už ale získal výhodu, dostal se mu za záda a držel ho v šachu.

„O co ti jako jde?“ supěl bezdomovec s hlavou přimáčknutou do trávy.

„O nic, jen ji prostě necháš a vypadneš.“

„Vyrval jsem ti pěkných pár vlasů, frajere!“

„Jo, seš dobrej. Tak jsme si to vyjasnili, teď se seber a zmiz!“

Do všeho se zamíchala kamarádka, která přišla se slovy: „To už by snad stačilo, ne?“

Pustil jsem bezdomovce a podal mu jeho brašnu. Chtěl ještě na závěr uhodit svou partnerku, ale to jsem mu už nedovolil. Nadával sice hodně sprostě, ale odporoučel se.

Jak to celé skončilo?

Strávili jsme s Aninou - tak se dívka bez domova jmenuje - ještě asi hodinu. Koupili jí cigarety a přemluvili ji, aby s námi šla na jiné místo, kde ji on nenajde.

Dozvěděli jsme se, že je původně zdravotní sestřička z Hradce. Do Prahy přijela fandit fotbalistům a už tu zůstala. Skončila bez peněz a seznámila se s ním, epileptikem a alkoholikem... ale aspoň na ten špatný osud byli dva. Než ji začal mlátit.

Vyprávěla nám o své rodině v Hradci, o mamince, o sourozencích a jejich dětech, o pejskovi. Vyprávěla nám, jak je má všechny moc ráda a že ji nikdy nepřijmou zpátky, ale ona by se chtěla vrátit. V očích měla moře bolesti.

Je zvláštní, jak konkrétní příběhy dokážou člověka ovlivnit. Svět lidí bez domova jsem vždycky považoval za syrový a přes všechnu špínu čistý, bez lží. Aninin příběh mi to potvrdil. Řekli jsme jí, že ji její rodina určitě přijme a dali jí peníze na vlak. Najednou byla šťastná a plná naděje, slíbila nám, že hned ráno odjede - ten její pohled v tu chvíli, ty oči nikdy nezapomenu.

Vrátil jsem se na to místo ještě několikrát a Aninu už nenašel. I když mi rozum říká něco jiného, věřím, že se vrátila do Hradce a je doma u své rodiny.

Reklama